close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Červen 2008

Slzy elfů 29.kapitola

11. června 2008 v 18:38 | jaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa
Kapitola 29.
Zahlédla Dunhu sedět u stolu s jednou krásnou elfkou, která měla vlasy sahající téměř až na zem a právě jedla kousek broskve. Kate si všimla, že to měli rádi snad všichni elfové. Dunha seděl rovně na židli, hrál si mezi bříšky prstů s copánkem z fousů a upřeně pozoroval dlouhovlasou elfku, jak snídá. Kate to připadalo docela zábavné, její malý velký společník se zřejmě zamiloval. Vedli spolu tichou konverzaci a ona se tu a tam usmála. Kate se k nim tiše přikradla, poklepala několikrát trpaslíkovi na rameno a čekala, dokud se na ni neotočil. ,,Co zase....- Aha, promiň Kate. Copak potřebuješ?" nejprve mluvil nevrle, ale jakmile si všiml kdo před ním stojí, hned se tón jeho hlasu změnil na příjemný konverzační.
,,Promiň, že ruším. Jen nevím, co teď. Mám někam jít, nebo tak?" zeptala se trochu stydlivě Kate.
,,Ne. Večer se bude pořádat slavnost na tvoji počest. Bude tam medovina a .... Promiň nechal jsem se unést. Můžeš se jít projít a obhlídnout to tu. Královna šla uzdravovat stromy....-"
,,Cože? Uzdravovat stromy?" skočila mu do řeči Kate a mírně nechápavě stáhla obočí.
,,To znamená, že díky elfí slze může uzdravit stromy, které vlivem zla tohoto světa začaly chřadnout. Prostě na ně položí svoji ruku a oni se za jeden den uzdraví a budou opět svěží. Díky tobě." řekla elfka, která s ním seděla u stolu.
,,Přesně tak. Lépe bych to ani já sám nedokázal říct." usmál se na ni Dunha a pohladil si fousy.
,,Aha. Takže já jdu k sobě. Zatím se tu oba dva mějte." řekla a snažila se ustoupit. Jak tak couvala, do někoho vrazila a málem spadla na zem, kdyby ji ten někdo nechytil. Byl to Mótimo a usmíval se na ni. Na sobě měl modrou vestičku a světlé kalhoty. Stejně jako Dínendal byl bosý. Kate si okamžitě domyslela, že u elfů není povinností nosit boty a měla hned v plánu to také vyzkoušet. Teď ji držel ve své náruči a koukal jí do očí. ,,Měla by jsi dávat větší pozor, Kate." řekl, když jí pomohl na nohy.
,,Promiň. Jak se máš Mótimo?"začala obvyklou frází rozhovoru.
,,Docela dobře, jen se trochu nudím. Už jsi snídala?" optal se zdvořile.
,,Ano. A ty?" zeptala se trochu nervozně.
,,Jasně. Mmmm a líbí se ti tu?" zeptal se i on rozpačitě a pořád ji hltal pohledem.
,,Samozřejmě! Nic tak krásného jsem v životě neviděla. Ty domky v kmenu stromu, příroda a vaše zvyky.....Jsem nadšená."
Mótimo se široce usmál a zeptal se jí: ,,Půjdeš dnes večer na oslavu, viď?"
,,Samozřejmě. Ještě nikdy jsem nebyla na slavnosti a tak mě moc zajímá, jaké to je."
,,Nikdy? To jsi o moc přišla. Víš, my jsme národ, co docela často slaví. Slavíme královniny narozeniny, návrat slunce a každý úplněk se koná velká oslava, protože tu noc se dějí zázraky." řekl tajemně a zadíval se jí hluboko do očí.
,,Zázraky?" zeptala se.
,,Pokud tu zůstaneš o něco déle, úplněk je za dva dny." řekl vyzývavě.
,,Skvěle. Myslím že já i Dunha tu ještě za dva dny budeme. Moc se mi tu líbí."
,,Takže se uvidíme dnes večer. Řekl jsem ti už, jak moc ti to dnes sluší? Vypadáš jako princezna." usmál se.
Kate opět zrudly tváře a sklopila oči. ,,Děkuji. Takže dnes večer." zamumlala a chystala se odejít.
,,Tak dobře. Kam s teď chystáš? Jestli bych tě nemohl doprovodit." řekl a Kate si všimla, jak si hraje s drobným prstýnkem na prstu.
,,K sobě. Tedy tam, kde teď bydlím. Budu ráda." usmála se mile.
,,Můžu se tě na něco zeptat?" řekl, když kráčeli pomalu po hliněné cestě směrem k domku v koruně stromu.
,,Na co?" zeptala se s nehranou zvědavostí a zadívala se na něj svýma bledě modrýma očima.
,,Co se stalo tomu klukovi, co šel s tebou? Slyšel jsem nějaké zvěsti, ale chci to slyšet od tebe."
,,Umřel. Zabili ho skřeti." řekla a stiskla čelist, aby se nerozbrečela.
,,Jak se to stalo?" zeptal se se zájmem.
,,Jeli jsme lesem. Byla tam skála a v ní skřeti. Napadli nás a on se mě snažil zachránit...Nechci o tom mluvit."
,,Promiň, mrzí mě to. Promiň." omluvil se upřímně. Chvíli šli mlčky a každý měl plnou hlavu svých myšlenek.
,,Tak jsme tu. " řekla Kate a stoupla si ke dřevěným schodům obtočeným okolo kmene stromu, jako nějaký had.
,,Aha. Takže večer. Namárië, tenn' enomentielva."
,,Tenn' enomentielva." řekla a pomalu stoupala po schůdcích nahoru. Nahoře se ještě zadívala dolů a zamávala mu na rozloučenou. Pomalu přešla k pohodlné matraci a posadila se. V tu chvíli si všimla kusu papíru položeného na stole. Pomalu vstala a malými kroky přistoupila ke stolu, vzala papír do ruky a přečetla si vzkaz. Stálo tam: NECHALA JSEM TI UŠÍT ŠATY. ABY JSI MĚLA CO NA SEBE. JSOU VE SKŘÍNI. DNES VEČER POŘÁDÁME SLAVNOST, JSI SRDEČNĚ ZVÁNA. DÍNENDAL PRO TEBE PŘIJDE. ZATÍM SI ODPOČIŇ, SLAVNOST BUDE DLOUHÁ. INWË . Kate odložila papír stranou a až v tu chvíli si všimla nového kusu nábytku v tomto pokoji. Byla to šatní skříň vyrobená ze dřeva. Nepřemohla zvědavost, otevřela ji dokořán a oněměla úžasem.
,,Woow..." zašeptala do ticha pokoje. Skříň byla plná krásného oblečení: další troje šaty, kalhoty a množství triček, halenek, plášťů a mikin. Hned jí padly do oka světlé kalhoty a bledě modré tričko. Sundala ze sebe šaty od Dínendala a převlékla se. Zula si boty a zjistila, že se hned cítí o poznání pohodlněji. Šaty pověsila do skříně k ostatním, aby se nezašpinily a boty na podpatku položila pod ně. Tolik krásného oblečení nikdy v životě neměla, byla šťastná. Už se velmi těšila na večerní slavnost, tušila, že se bude tancovat a zpívat a to ona dělala moc ráda. Vzala z matrace polštář, položila ho mezi vchod a posadila se na něj. Nohy jí vysely ve vzduchu a ona pozorovala všechno dění okolo sebe. Zaposlouchala se do zpívání ptáků a ševelení větru. Pozorovala dovádění malých elfů a odpočívala. Pomalu se blížilo odpoledne, čas oběda, slunce stoupalo stále výš po obloze, ale ona neměla vůbec hlad a tak se rozhodla zůstat šetřit síly v domě.

Slzy Elfů 28.kapitola

11. června 2008 v 18:37 | gggdfjfd
Kapitola 28.
Opatrně našlapovala ve střevících na vysokém podpatku po hliněné cestě, rukama si přidržovala konec šatů, aby se nezamazaly. Prohlížela si všechno nové okolo sebe a lehce se usmívala. K jejím nohám se zakutálel malý zelený míč, zvedla ho a to už u ní stál malý elf a čekal, co udělá. Sklonila se k němu, pohladila ho po hlavě a podala mu míč. Elfík se otočil a utíkal za svými vrstevníky. Byl malý, mohl mít tak pět let, ale i přes svůj nízký věk měl hodně dlouhé tmavé vlasy. Všechny děti byly dost zvláštní a Kate nebyla zvyklá na to, že by měly děti dlouhé vlasy do půlky zad, špičaté uši a tak výrazné světlé oči. Hned jakmile malý elf s míčem přiběhl do hloučku zbytku dětí, všechny se na ni otočily a zamávaly jí. Byla to celebrita. Zpráva o Elfí slze se hned rozkřikla po celém městě a každý chtěl cizinku, která byla napůl člověk a napůl elf, poznat. Také dětem zamávala a zářivě se na ně usmála, byly roztomilé.
Pak pomalu a opatrně stoupala vzhůru po dřevěných schodech do hodovní síně, kam byla zvána. Přede dveřmi stál takový mohutný elf v zelené lehké uniformě s královským znakem vyšitým na rameni a otvíral právě Kate mohutné dveře, aby mohla vstoupit. Hodovní síň byla obrovská místnost s množstvím stolů kam jen oko dohlédlo. Velké prostřené stoly s jídlem tvořily půlkruh okolo ostatních jídelních stolů u kterých byly postaveny židle. Celý plac se rozkládal pod dlouhými kamennými schody s krásně zdobeným zábradlím z mramoru. V jídelně bylo už slušně živo na to, že mohlo být okolo osmé hodiny ráno, možná ještě méně. Na balkónku asi dva metry nad zemí se nacházeli tři hudebníci: jeden z nich měl housle, druhý flétnu a třetí velkou harfu zdobenou zlatem. Díky nim se po celé hodovní síni nesla klidná příjemná hudba, která pohladila vaše smysly a dodala místu mnohem příjemnější ráz. Mezi hosty samozřejmě na první pohled vyčnívala královna v nádherné róbě zelenkavé barvy, která vypadala, jako by byla zdobená stříbrem. Na krku se královně houpala Elfí slza a světle modře zářila. Také tam byl Mótimo a především Dínendal, který seděl sám u stolu. Většina přítomných zatajila dech a koukala ohromeně na Kate. Ta samozřejmě nevěděla, co se děje a myslela si, že udělala něco proti jejich zvyklostem. Poškrábala se vzadu na hlavě a snažila se přijít na to, proč na ni všichni tak civí. Tedy všichni kromě Dínendala, ten dál seděl nad svojí skromnou snídaní, kterou tvořila broskev a půlka jablka a byl zahleděn opačným směrem.
Po schodech ke Kate stoupal Dunha. Zrzavé fousy měl umyté a spletené do jednoho tlustého copu a byl čistě oblečený. Usmál se a pak řekl takovým tím svým Kate už známým hlasem něco, čemu nejprve Kate samou skromností nemohla uvěřit.
,,Kate, ohromě ti to sluší. Upřímně, málem bych tě nepoznal. Máš určitě hlad." řekl a nabídl mi ruku.
,,Děkuji ti ó velký. Ale proč na mě všichni tak zírají?" zašeptala mu do ucha, když ruku v ruce scházeli schody.
,,Víš proč? Protože ti to moc sluší a navíc jsi teď hrdinka všech lesních elfů, kteří tu žijí. " řekl hrdě a usmál se na Kate. Dínendal pomalu zvedl oči od prázdného místa na druhé straně místnosti a konečně se na Kate pozorně zadíval. Naprosto jasně viděla, jak se mu nadzvedly koutky úst do úsměvu a cítila na sobě jeho pozorný pohled. Přemáhala silné nutkání mu zamávat, běžet k němu a říct, co k němu cítí, ale neudělala to. Zvítězil rozum, alespoň prozatím. Všimla si, že se k ní davem prodírá samotná královna a hned se hluboce uklonila. ,,Kate. Moc ráda tě tu vidím. Velmi ti to dnes ráno sluší. Vypadáš jako pravá dáma a nejsem zajisté jediná, kdo si to myslí. " zašeptala a spiklenecky na Kate mrkla.
Usmála se a trochu zčervenala. ,,Moc vám děkuji. Je to pro mě pocta, být pochválena od někoho, jako jste vy." řekla popravdě. Tentokrát se usmálala královna, ale to ji už z davu někdo volal a tak se omluvila a odešla. Dunha donesl Kate talířek a řekl, ať si dá to, na co má právě chuť. Pak také zmizel v davu elfů, rozhodně to pro někoho jeho vzrůstu nebylo těžké.
Stoly se přímo prohýbali pod tíhou stovek druhů ovoce. Kate snad nikdy nenapadlo, že vůbec existuje tolik druhů ovoce. Překvapeně a zvědavě si je prohlížela, dokud neuslyšela za sebou hlas. ,,Můžu ti nějak pomoc, nebo poradit?" zeptal se hlas a Kate se otočila. Stál tam Dínendal v celé své kráse. Bílé tričko mu obepínalo krásně vypracované břicho a zelené kalhoty tento dojem nijak nekazily. A jak si Kate stačila všimnout, byl bos. Hned znervózněla a podrbala se na hlavě.
,,Mno..Koukám, co si dát k snídani. Je tu něco, co by jsi mi mohl doporučit?" zeptala se rozklepaným hlasem. Zaculil se.
,,Moc ti to sluší. Vypadáš jako holka."
,,A předtím jsem vypadala jak?" zeptala se nechápavě.
,,Mno. Řekl bych, že jako šmudla. Ale vážně ti to teď moc sluší, Kate. Doporučit...." zapřemýšlel a pořád se tak zvláštně usmíval.
,,Tohle a tohle." řekl a ukázal na dva druhy ovoce, které Kate nikdy dřív neviděla. Jedno bylo kulaté s malou peckou ve svém středu. Mělo barvu čerstvé trávy a moc hezky vonělo. Druhé byly kuličky velké asi jako hrozny, měly žlutou barvu a také velmi hezky voněly.
,,Ty se mě chceš zbavit, že jo?" řekla jsem žertovně, ale on to zřejmě nepochopil, jako vtip. Zvážněl a řekl:
,,Ne to nechci. Nemám důvod. Ty jsi nás zachránila a my jsme ti zavázáni...-"
,,Zadrž , zadrž. Já vím. Byl to jen vtip." řekla smířlivě.
,,Dobře. Já to vím." zalhal, aby nevypadal hloupě a pak jí začal talířek plnit ovocem.
,,Dost. To stačí Dínendale, já tolik nesním!" odporovala mu se smíchem v hlase.
,,Po ovoci se netloustne, neboj se." řekl a zasmál se s ní.
,,Já vím, ale tolik opravdu už nesním." řekla a zaculila se.
,,Dobře. Běž si sednou ke stolku jo?"
,,Samozřejmě, pane chytrý." řekla a znovu se rozesmála. Propletla se s talířkem mezi pár elfy k volnému stolu a posadila se. Dínendal ji brzy dohonil, položil vedle jejího talířku se snídaní skleničku s červeným mokem, co vypadal jako víno a posadil se naproti ní. Kate se na něj trochu nedůvěřivě podívala a pak si přičichla k tekutině ve skleničce.
,,Neboj se, není to víno, ani žádný jiný alkohol. Je to vynikající šťáva z lesních plodů, která obsahuje spoustu vitamínů a hlavně energie. Ochutnej to. " vysvětloval elf.
,,Aha. Když jinak nedáš." řekla. Vzala skleničku a napila se. Dínendal měl pravdu, bylo to vynikající. Usmál se a z talířku si odlomil kousek kulatého zeleného ovoce a snědl ho. Na okamžik přivřel oči a vychutnával si chuť ovoce.
,,Dínendale, tyhle šaty, co mám teď na sobě, jsou od tebe? " zeptala se opatrně.
,,Proč?" zeptal se poněkud rozpačitě elf.
,,Protože se mi moc líbí a asi mi vážně sluší. Navíc se v nich cítím dobře." řekla a pravou rukou přejela po sukni. ,,Navíc na tom lístečku, co k nim byl připíchnutý stálo písmenko D. D jako Dínendal." řekla Kate a ochutnala první druh ovoce.
,,Ano. To jo, trefil jsem velikost. Jsem rád, že se ti líbí. Víš mám pocit, hned od první chvíle co jsem tě uviděl, že jsme se už někde potkali. Vím, že je to asi hloupost, ale nemůžu si pomoc."
Kate se chtělo křičet. Je možné, že si ji pamatuje ze snu.
,,Není to hloupost. Zdál se mi sen, kde jsi byl ty. Ještě než jsme sem přijeli s Dunhou. A nebyl to jeden sen, bylo jich víc."přiznala.
,,To není možné. Promiň, ale už budu muset jít. Zastavím se za tebou odpoledne,Katie." řekl a vstal. Pak se nahnul nad stůl, vzal mezi prsty jednu kuličku žlutého ovoce a frajersky si ji hodil do pusy. Koukl na ni, pousmál se tím svým úsměvem a prodíral se pryč. Kate zavrtěla hlavou a tiše se rozesmála. V klidu dojedla snídani, která ji příjemně zasytila a navíc byla velmi chutná a začala hledat Dunhu, nebo královnu.

Slzy Elfů 27.kapitola

11. června 2008 v 18:36 | bbbmvdc
Kapitola 27.
Jak to bylo dál si Kate moc nepamatovala, je klidně možné, že někde po cestě omdlela vyčerpáním a on ji prostě ubytoval sám. Probudila se na matraci položené na zemi. Přes sebe měla přehozenou neuvěřitelně jemnou deku se zeleně vyšívaným vzorem listů. Právě koukala na strop místnosti. Byla ve stromu, moc ji to už nepřekvapovalo. Všechny domy elfů byly ve stromech.
Oknem nalevo od matrace proudilo do pokoje příjemné sluneční světlo. pod oknem stál masitý dřevěný stůl, který byl ozdoben vyřezanými ornamenty a na něm stála hezká skleněná váza, naplněná tmavou zeminou, ze které rostla malá květina, jejíž drobné tmavě zelené listy s nevýrazným žilkováním pohlcovaly sluneční paprsky a vyráběly čistý vzduch, jenž naplnil celý pokoj. U stolu stála dřevěná židle, trochu odsunutá od stolu a přes ni byly přehozené krásné šaty se vzkazem napsaným úhledným vlnitým písmem: TVÉ ŠATY JSME DALI VYPRAT. KOUPELNA JE VEDLE. TYTO ŠATY JSOU JEN TVOJE. OČEKÁVÁME TĚ NA SNÍDANI.D.
Kate se trochu zaculila a nechala dál putovat oči po pokoji.
Hned vedle stolu byly zavřené dveře a vedle nich malá knihovnička s několika svitky papíru. Na druhém konci místnosti byl otvor, nejspíš další dveře, které vedly ven. Kate si promnula oči a pomalým ospalým krokem se šla podívat otvorem ve stromě ven. Zjistila, že dolů vedou točité dřevěné shody, které se obtáčely okolo kmene tohoto stromu, jako nějaký dlouhý had. Okolo jejího "příbytku" byly další stromy stejně zařízené jako ten její. Dole viděla množství hliněných cest, na kterých si teď hráli malí elfové na honěnou, schovávanou, nebo na slepou bábu. Všude to žilo i když bylo teprve brzy ráno. Odšourala se ke druhým dveřím a zjistila, že za nimi je malá, ale vybavená koupelna s teplou vodou díky dopadajícím slunečním paprskům. Shodila ze sebe své špinavé šaty a hned jakmile ponořila své špinavé upocené tělo do vlažné voňavé vody s lístky květin, cítila se o mnoho lépe. Vydrhla ze sebe všechnu špínu, umyla si tvář a vlasy a oblékla se do překrásných bledě modrých šatů jemných jako dětská tvářička a lehkých jako pírko. Připadla si krásná a to se jí ještě asi v životě nestalo. Byla krásná.
Rozhodla se jít na snídani. Věděla kde je hodovní síň, protože okolo ní šli včera s Mótimem a on jim řekl, že tam probíhají snídaně, obědy a večeře za chladnějšího počasí, nebo pokud je u nich návštěva.

Slzy Elfů 26.kapitola

11. června 2008 v 18:35 | jghggtgjhhfdr
Kapitola 26.
Sál byl osvětlen množstvím mohutných honosných lustrů visících ze stropu, dřevěné stěny pokrývaly obrazy několika panovníků a především elfího lesa. Kate si hned všimla, že na jednom vyobrazení královny Inwë má na krku pověšenou právě elfí slzu. Podlahu pokrývalo dřevo, ale naprosto dokonale rovně. Naproti velkým těžkým dveřím, kde právě stála Kate a její malý přítel Dunha, se táhla volná ulička mezi stoly, na jejímž konci stál mohutný trůn rostlý z větví stromu. Právě na něm seděla elfka- královna v překrásných šatech. Okolo uličky se táhly dlouhé dřevěné stoly ,postavené do několika řad, zaplněné ovocem a kalichy s nějakou ovocnou šťávou. Po obou delších stranách stolů byly obsazené židle elfy, kteří právě s všemožným šuškáním koukaly na Kate a Dunhu. Královna se na návštěvníky udiveně zadívala, pak zvedla svoji drobnou hladkou ruku s hezky ostříhanými nehty z opěradla a velmi jemně jim pokynula, aby přistoupili k ní blíž. Dunha udělal několik drobných kroků do uličky vytvořené mezi stoly a uklonil se Inwë tak hluboko, že se fousy dotýkal dřevěné podlahy. Kate k němu doklopýtala a podle jeho vzoru se také uklonila až k zemi. Zatímco měla Kate skloněnou hlavu uslyšela zašustění látky královniných šatů. Inwë vstala z trůnu a šla velmi pomalu k nim. Kate si všimla, že je elfka bosá. Moc se tomu nedivila, také měla občas pocit, že ji boty jen omezují. Všechno okolo nich ožilo, začala tiše hrát hudba a byl slyšet tichý hovor.
Kate i Dunha zvedli tváře a zadívali se na královnu Inwë zblízka. Byla ještě krásnější: její dlouhé světlé vlasy odrážely světlo stropního osvětlení, oči měly barvu nebe, uši měla malé, ale i tak mírně do špičky a na sobě překrásnou zelenou róbu s jemným vzorem a na hlavě korunku z velmi zvláštního materiálu. Inwë se vřele pousmála a promluvila klidným příjemným hlasem, jakým mluví matky na své malé děti, které pláčou ze spaní, nebo si narazily kolínko.
,,Vítám Vás cizinci v Sinöře,hlavním městě lesních elfů této země. Jmenuji se Inwë. Co Vás sem přivádí? Budeme mít spoustu času, ale víc vám řeknu až později. Pokud přicházíte s dobrými úmysly, řekněte mi, co Vás sem přivádí." řekla stručně a pousmála se.
Dunha se na Kate podíval a řekl: ,,Královna říká, že jsme ve městě jménem Sinöra. Prý nás tady vítá a ptá se, co nás sem přivádí. Řekl bych, že má naspěch, kvůli tomu amuletu, co už tak dlouho bezvýsledně hledají, ale jistě to nevím." pousmál se skrz fousy.
,,Já vím co říkala, nejsem hluchá." zašeptala směrem k Dunhovi.
,,Já vím, že jsi slyšela, že něco mluvila. Jen ti to překládám do lidské řeči Kate." zamumlal a kouknul na krásnou elfku sedící u stolu po jeho pravé ruce, ve které jak si stihla všimnout, už neměl svoji oblíbenou sekeru. Asi mu ji vzaly, kvůli bezpečí královny.
,,Ale proč? Já jí rozuměla, co říkala." zašeptala mu a snažila se tvářit nenápadně.
,,Ty umíš elfsky? Nikdy mě nepřestaneš překvapovat děvče." zamumlal.
,,Ne to neumím. Jak a od koho bych se to tak asi neučila? To spíš ty i ona umíte lidsky."
,,Ne! Ona umí pouze řeč elfů a starý jazyk. Kdo tě to naučil Kate?" zeptal se skrz zaťaté zuby do úsměvu.
V tu chvíli královna trochu zakašlala a oba dva hned zmlkli a upřeli na ni pohledy.
,,Pardon." zamumlali téměř současně. Většina přítomných elfů, tedy kromě stráže, elfky do které se Dunha zakoukal, Inwë a NĚJ, se bavila mezi sebou a cizinců si nikdo moc nevšímal.
,,Takže? Co máte na srdci?" zeptala se mile, ale poněkud netrpělivě. Kate se snažila pokud možno nenápadně drknout loktem do Dunhy, aby mu naznačila, že by měl začít, ale zřejmě to vůbec nezaregistroval. Inwë se podívalůa na Kate a pronesla:
,,Ty, hezké pololidské dítě, začni." Neodvážila se jí ani na okamžik odporovat a tak pomalu a opatrně vytáhla zpod oblečení Elfí slzu, sundala si ji z krku a podala ji Inwë. V celém sále zavládlo okamžité ticho. Úplně všechny pohledy se upřely na Kate, nikdo se neopovážil ani zašeptat.
,,Tohle je asi Vaše. Dal mi to můj otec James, pamatujete si ho?"zeptala se a hlas jí zněl nějak zvláštně cize.
,,Elfí slza...Zdroj téměř všeho dobra a magie tohoto světa.."vykřikl někdo z přítomných za mími zády. Pod tolika pohledy se cítila hrozně nervozně. On seděl na svém místě a také ji upřeně pozoroval.
,,Ano. Je to Elfí slza. Myslela jsem si, že je nadobro ztracená." vydechla Inwë šťastně a opatrně si dala amulet okolo krku. Na malou chvíli sál pohltilo světlo a pak už nic. Královna se stále šťastně usmívala a zeptala se Kate na jméno.
,,Kate. Můj otec je James Lewington. Žil tu mnoho let, je to elf." zamumlala tiše a pak uhla pohledem na NĚJ.
,,Ano. James je jeho lidské jméno, které si později sám vybral. Hned jsem si všimla, že máš tak stejně zářivé oči jako on. Jsi velmi krásná Kate a silnější, než si sama myslíš. Ani nevím jak ti vyjádřit svůj vděk Kate. Zachránila jsi svým skutkem spoustu neviných životů, ale také vím, že jsi ztratila po cestě někoho tobě velmi blízkého. Myslím si, že si potřebuješ odpočinout. Cítím, jak jsi unavená. Tvůj společník tu ještě chvíli zůstane. Dínendale, zaveď slečnu Kate do jejího pokoje prosím." řekla a zadívala se na něj. ON se zvedl a šel pomalu za Kate, vzal si její těžkou cestovní tašku a ukázal směrem ven. Byl ještě krásnější, než v jejím snu. Byl dokonalý.
,,Dínendal." zamumlala si pro sebe a šla.

Slzy Elfů 25.kapitola

11. června 2008 v 18:34 | vvvmvmvm
Kapitola 25.
Pod sebou cítila pohybovat se jemná stébla voňavé trávy, cítila jak jí vítr chladí tváře a slyšela zpěv ptáků a bublání nějaké vody. Přes zavřená víčka jí do očí pronikaly sluneční paprsky. Uslyšela tiché kroky blížící se travou směrem k ní. Pomalu zahýbala prsty a pak si rychle sáhla na krk. Otevřela své světloučce modré oči, ale oslepily ji sluneční paprsky. Prsty se pod vrstvou oblečení snažila nahmatat elfí slzu. Přece ji nemohla ztratit tak blízko cíle své cesty. V tu samou chvíli, kdy se pod oblečením dotkla chladného povrchu amuletu královny elfů, někdo vstoupil do slunečních paprsků a zaclonil je svou tváří. Skláněl se nad ní a nebyl sám. Ale ten nejblíž její tváře (jediný, jehož rysy se daly rozeznat) byl hrozně zvláštní. Měl jemnější rysy obličeje, než které byly zvykem u lidských mužů, dlouhé rovné hnědé vlasy zastrčené za špičatýma ušima, které mu zdobily úzkou tvář. Jeho světle zelené oči zářily z obličeje jako dva zelené smaragdy. Jeho světlé tenké rty měly nadzvednuté koutky- usmíval se na Kate.
,,No konečně!" zvolal ten druhý, kterému nebylo vidět do tváře, ale podle hlasu ho okamžitě a bezpečně poznala. Dunha se tvářil trochu ustaraně a Kate si všimla několika seschlých listů v jeho dlouhých rezavých fousech, které teď už nebyly tak pečlivě učesané.
Hned ji chytil za jemnou ručku a pomohl jí na nohy. Kate se na okamžik zadívala na elfa a pak na trpaslíka. Nějak nechápala, co se děje. Než se stačila na cokoli zeptat, Dunha spustil svoje:...
,,Bál jsem se o tebe! Nějak si se nám nechtěla probudit Kate. Je ti doufám dobře, asi se cítíš trochu malátně, ale vílí prášek brzy přestane účinkovat a nebudeš mít žádné následky, neboj se. Honem, musíme ke královně, příjme nás. Ale je teď dost zaměstnaná a nemá ráda nedochvilnost. Zvládneš chodit? Tohle je Mótimo." Možná chtěl mluvit ještě dál, ale Kate ho raději přerušila, protože ho znala již natolik dobře, že věděla, že by ji čekala asi ještě hodinová přednáška. Na to nebyl čas. Zjevně ji pochopil a přestal mluvit. Zadívala se na Mótima a zaculila se tak mile, jak jen to v tu chvíli její stav dovoloval. Představila se mu a už se vydali po hliněné cestě směrem k největšímu stromu, který tam byl. Byla přímo ohromena krásou elfího města. Něco tak nádherného si ani nepředstavovala. Mótimo je zavedl do největšího stromu. Nemohla ničemu z toho uvěřit, dokázala to. Vedly tam schody a bylo tam mnoho místností. Oni však stoupali stále výš, až do hlavního sálu. Otevřeli se hlavní vstupní dveře, Dunha i jejich průvodce vstoupili dovnitř, ale Kate zůstala stát jako opařená a zírala na jednoho z nich(elfů). Nekoukala na královnu v překrásné róbě, ale na někoho, kdo stál kousek od ní. Byl to on.

Slzy Elfů 24.kapitola

11. června 2008 v 18:33 | chdchch
Kapitola 24.
Proplétali se mezi obrovskými kmeny starých listnatých stromů, zakopávali o jejich dlouhé kořeny a svazky zelených lián plazících se po vlhké půdě lesa. mezi listy a větvemi starých vysokých stromů pronikaly občas teplé sluneční paprsky a dopadaly na všude rostoucí zeleň- kapradiny, ostružiníky a maliníky a další stovky druhů převážně zelených bylin. Mezi stromy se tu a tam proplétal malý úzký bublající potůček. Kate je mlčky přeskakovala a snažila se držet směr do středu elfího lesa. Dunha stále koukal mezi stromy svýma zelenýma očima a pokoušel se vidět i něco víc, než tam vlastně bylo. Každou chvíli měl pocit, že už vidí elfí městečko a srdce se mu hned rychleji rozbušilo, ale mýlil se. Rukama odstrkoval svazky visících lián z cesty, pln očekávání, stále pokračující hlouběji do lesa. Cestou k Elfům viděli v lese neuvěřitelné množství překrásných zvířat a čím hlouběji do elfího lesa postupovali, tím byla zvířata mystičtější a magičtější. Nejprve viděli jen obyčejná lesní zvířata, jako jeleny, daňky, divočáky a podobně. Tehdy Dunha pustil svého koně, aby si šel svou cestou, jako Nody. Směrem hlouběji do kouzelného lesa se ale všechno měnilo a oni z dálky pozorovali překrásné světlé jednorožce, okřídlené bílé pegasy a menší modře zbarvené okřídlené šupinaté dráčky. Byli naprosto uchváceni, ještě nikdy nic podobného neviděli. Ani se jim o tom nezdálo. Stále postupovali dál, hlouběji a snad jen zázrakem udržovali správný směr cesty do elfího města a nezůstali do smrti bloudit.
Ale však náhle měla Kate pocit, že ji někdo pozoruje. Podívala se na trpaslíka Dunhu a pak se rozhlížela okolo sebe, snažíc se, všimnut si něčeho podezřelého, ale nic a nikoho neviděla.
,,Mám divný pocit, že tu nejsme zase tak úplně sami. Možná je to hloupost, Kate, ale mám velmi nepříjemný intenzivní pocit, že nás někdo sleduje. Měli bychom přidat do kroku." řekl Dunha svým zvláštním, pro něj tak typickým, hlasem a podrbal se mezi fousy.
,,Není to ani trochu hloupé, taky to cítím." zašeptala a ucukla zděšením, když jí právě něco malého rychle proletělo před obličejem se zašustěním to zaletělo mezi listy stromu, který rostl napravo od Kate. Ona se hned ohlédla za zvukem, ale neviděla nic, než pár rozechvělých zelených listů. Co to jen mohlo být? Na ptáčka to nevypadalo ani trochu. Možná nějaký kouzelný lesní tvor.
Najednou se to objevilo znovu, slyšela něco spadnout na zem a tak se rychle ohlédla. Dunha ležel na zemi mezi tlustými kořeny stromů, dýchal, ale měl zavřené oči. Nebyl nikde zraněný, spíš vypadal, že spí. Kate se hrozně lekla, koukla před sebe a nemohla uvěřit tomu, co vidí. Byla to malinká holčička. Nemyslím tím jako miminko, to ne. Vypadala asi na dvanáct, možná třináct let, ale měřila jen pár centimetrů. Vznášela se Kate před obličejem a mávala malinkými průsvitnými křidélky, které jí rostly ze zad. Malinkatá ouška měla trochu zašpičatělá a culila se Kate přímo do tváře. Vypadala, že září a okolo ní se vznášel droboulinký zlatavý prášek. Než stačila Kate cokoli říct, ta malá holčička mávla rukou a Kate usnula.

Slzy Elfů 23.kapitola

11. června 2008 v 18:32 | dhdhdh
Kapitola 23.
Dunha koupil Kate sedlo, protože si uvědomoval, jaké je to cestovat bez sedla delší cestu. Kate mu za to byla moc vděčná. K tomuto trpaslíkovi cítila zvláštní směs pocitů: důvěru, přátelství, ale i úctu a respekt. Možná byl malé postavy, ale měl velké srdce i duši. Jak zjistila, tak se velmi zajímal o historii známého světa. Znal spoustu historických osob, ať už šlo o elfy, trpaslíky,nebo lidi. Samozřejmě ho nejvíce zaujaly hrdinové z řad trpaslíků a dokázal o jejich skutcích vyprávět celé hodiny. Tak jim cesta rychleji ubíhala. Kate většinou jen mlčky naslouchala, nebo se pro upřesnění skutečnosti na něco ohledně tématu krátce zeptala. Byla to dobrá posluchačka a žačka. Měla skvělou pamnět a Dunha za to byl rád a o to líp se mu vyprávělo, protože věděl, že si to Kate zapamatuje. Navíc vyprávěl velmi žáživně, takže to Kate bavilo. Ne vždy záleží na příběhu, ale někdy i na vypravěči. Mluvili také o pánu zla, skřetech- potomcích elfů, dracích, nebo glumech. Blížili se k elfímu lesu. Obloha byla zatažená, ale bylo teplo. Temnota byla všude. Možná, že tady není tolik znát jako jinde, ale pokud se mi nepodaří, dát elfí královně ten amulet, tak už nebude mít temnota soupeře.
Jak byli blíž a blíž k elfímu lesu, jejich dlouhé hovory se krátily a Kate i Dunha se ponořili každý do svých vlastních myšlenek. Dunha přemýšlel, jak říct pokud možno jemně elfí královně o pomoc a Kate ani tolik nepřemýšlela o elfí slze, jako o tom krásném elfovi, co se jí zjevoval ve snech a vidinách. Bála se, že to byl jen sen. Stále zrychlovali tempo, jakoby to všechno už chtěli mít za sebou. Navíc oba dva byli velmi zvědaví, jak že to u těch elfů vlastně vypadá. Dočkali se. Najednou se z mlhy před nimi vynořil les. I ta nejhloupější bytost by poznala, že tohle není jen obyčejný listnatý les. Ta zvláštní magie, to dobro bylo všude. Kate z toho zabrněly konečky prstů a s širokým štasným úsměvem pohlédla na svého milého společníka Dunhu. I přestože měl tvář zarostlou fousy, poznala Kate jak se šťastně usmívá. Bylo mu to vidět i na očích. Kate se skoro chtělo křičet radostí, připadalo jí to jako sen, dokázala to! Sice ještě nestála před královnou, ale už byla tak blízko! Cítila víc, než kdy jindy. že to dokáže. Po cestě ztratila mnoho, ale teď byla šťastná.
Přikázali koním zastavit, seskočili na zem a Kate udělala něco, co by Dunha nečekal. Sundala z Nodyho sedlo, svoji tašku s oblečením, jídlem a potřebnými věcmi, poplácala ho po pleci, krátce ho obejmula okolo krku a poslala pryč. Nechala ho jít svojí cestou, dala mu volnost. Přehodila si tašku přes rameno a pokývala Dunhovi na znamení, že mohou pokračovat do lesa. A tak pomalu šli.

Slzy Elfů 22.kapitola

11. června 2008 v 18:32 | fgfhfhfh
Kapitola 22.
Světlo. Otevřela oči a proudilo jí do nich světlo. Raději je honem zase zavřela a vyškrábala se z vyhřáté postele na nohy. Promnula si oči slepené spánkem, něco si pro sebe zamumlala a šla do koupelničky. Vykonala raní potřebu, umyla si ruce i obličej, osušila se a pak si pomalu začala balit věci zpět do své cestovní tašky. Oblékla si pohodlné tmavé kalhoty a bílé tričko s krátkým rukávem. Venku bylo dnes opravdu jarní počasí, slunce svítilo a foukal jen trošku vítr, jak stačila už zběžně zjistit při balení věcí do tašky. Prohrábla si letmo prsty své dlouhé vlnité vlasy, ještě jednou prošla obě dvě místnosti, jestli si náhodou ještě něco nezapomněla a konečně odemkla pokoj. Do pravé ruky vzala těžkou tašku, pomalu se doploužila na chodbu a zamknula za sebou dveře. Byla připravena na další dlouhou cestu. Vyspala se tak skvěle, jako snad ještě nikdy ve svém životě. Nikdo ji nebudil, ležela na měkké posteli, v teple a navíc to krásně vonělo.
Pomalu přešla úzkou chodbu a nápadně dopadala na jednu nohu, což bylo způsobeno těžkou taškou v pravé ruce. Ať se snažila sebevíc, schody se jí nepodařilo bez vrzání. Vstoupila do největší místnosti hostince. Rozhlédla se po stolech a usmívala se.
,,Dobré ráno slečno Kate." ozval se hostinský George ze svého obvyklého místa u pultu.
,,Snídaně je připravena na stole. Tašku vám zatím klidně pohlídám tady u pultu jestli budete chtít? Nemusíte se o ni bát. Budu ji střežit jako oko v hlavě. Jak jste se vlastně vyspala? Nevzbudili jsme vás, doufám?" zaculil se George.
,,Dobré ráno Georgi." usmála se zeširoka Kate na buclatého hostinského.
,,Máte to tu perfektní! Tak dobře jsem se ještě nikdy nevyspala. A jak jste se vyspal vy?"
,,Vyspal se až moc dobře. Divím se, že se z toho jeho chrápání nevysypaly okna!" vmísila se do rozhovoru Julia a laškovně se na muže podívala.
,,Dobré ráno Julio." rozesmála se Kate.
,,No jo, ty aby jsi zase nebyla proti mě. No tak mám tvrdý spaní no." zlobil se jen na oko George. ,, Navíc nechrápu."
,,Ty možná spíš tvrdě, ale kvůli tomu tvému hroznému hlasitému chrápání se nevyspí nikdo jinej Georgi! " oplácela mu to Julia a usmívala se při tom.
Kate se uchechtla, mlčky hodila svoji tašku k pultu, nechala je dohadovat se dál a šla si sednout k volnému stolu. Takhle po ránu byl hostinec stejně téměř prázdný.
Na stole byl nakrájený chleba a ošatka s rohlíky, marmeláda, sýry, uzeniny i obyčejné jablko. K pití jste si mohli nalít ovocný čaj z konvice.
Kate byla nadšená, mohla si dát na co měla chuť a kolik toho jen chtěla. George a Julia se mezitím přestali hádat a teď už se jen usmívali. Kate se natáhla po kající chleba a začala si na něj natírat meruňkovou marmeládu.
,,Je tu volno?" zeptal se někdo a Kate ho okamžitě podle hlasu poznala. Měla najednou obrovskou radost, že bude mít společníka.
,,Samozřejmě že ano! Jak jste se vyspal? Netušila jsem, že také zůstanete přes noc tady."
,,Díky. Dobře. Je to tu velmi pěkné. Mhm meruňková, mají tu vynikající marmeládu. Opravdu dobrá volba Katie."
,,Už jste snídal?" zeptala se a s chutí se zakousla do čerstvého voňavého chleba potřeného chutnou marmeládou, která se rozlila na jazyku jako pohlazení.
,,Ano, vstával jsem brzy. Měl jsem také džem, ale dal jsem si také uzenou šunku."
,,Aha. Tak kam se tedy vlastně chystáš Dunho?"pousmála se a znovu se zakousla do vynikající snídaně.
,,Za elfy. Už včera jsme ti to chtěl říct, ale nějak sem to nestihl Ani sem ti nestihl říct že jsem tu přespal. Ale to je teď jedno. Musím za jejich královnou Inwë." řekl trpaslík.
,,Proč?" zeptala se zvědavě s plnou pusou.
,,O tom nebudu mluvit. Mělo by ti stačit, že jsem posel krále Lerrnských trpaslíků. Víc vědět opravdu nemusíš. A rozhodně ne teď."
Kate chvíli počkala, dokud nedožvýkala sousto a nepolkla ho. Pak se zaculila a napila se.
,,Super. Chystám se tam totiž taky."
,,A mohu tě doprovázet? Nerad cestuji sám. Proč dítě jako ty hledá elfí královnu? Kolik je ti? Čtrnáct? Patnáct?" zeptal se Dunha a své husté zrzavé obočí stáhl do zamračení.
,,Už je mi 15! Myslím, že se nehodí odpovídat na tvoje otázky týkající se mé cesty ke královně elfů. Promiň. Budu vážně moc ráda, jestli pojedeš se mnou. Už docela dlouho cestuji sama a mám pocit, že už mi to lezlo na mozek."
,,Proč sama? A co tví rodiče?" zeptal se trpaslík a dál se na ni mračil.
,,Nechci o tom mluvit." odvětila sklesle Kate a zadívala se na špičky svých zablácených bot. Nervozně si pohrávala s jediným náramkem na levé ruce a rty skliskla do úzké čárky.
,,Kate promiň, nevěděl jsem-" spustil Dunha se smutným obličejem, ale Kate mu skočila do řeči. Zahleděla se na něj očima plnýma vzteku.
,,Nevěděl jsi. Nikdo nikdy nic neví! Už mi to leze na nervy!" rozčíleně. ,,Pojdeme už?" poprosila ho a zatvářila se ublíženě a sklesle.
,,Ano už jsem chtěl taky jít. Omlouvám se ti Kate. Ještě skočíme za Georgem a Juliou se rozloučit. Dobře?"
,,Ano, stejně tam musím, mám tam tašku. Budou mi chybět."
Trpaslík přikývl na znamení souhlasu a spravil si fousy. Oba dva vstali a zasunuli za sebou židle. Pomalu se přišourali k pultu a pousmáli se na George a Juliu.
,,Vy už musíte? Tak šťastnou cestu ať už vede kamkoli, rád jsem vás poznal." řekl George a potřásl Kate i Dunhovi rukou.
,,Já také. Byli jste skvělí hosté! " přidala se Julia a oba dva krátce obejmula.
Kate se uculila. ,, Určitě se znovu uvidíme, budu na vás oba vzpomínat." řekla a všimla si, že Dunha už drží její tašku a stojí u dveří ven. Smutně koukla na hostinského a jeho ženu a proklouzla dveřmi ven.

Slzy Elfů 21.kapitola

11. června 2008 v 18:30 | sdsgsgsg
Kapitola 21.
,,Prosím vás, je tu volno?"
Kate aniž by zvedla oči od svých prstů mlčky přikývla a nenápadně si už ze zvyku zakryla uši svými vlnitými hnědými vlasy. Ani si neuvědomovala že to dělá, byl to prostě reflex.
,,Díky."
Přestože byla velmi zvědavá, kdo že si to k ní přisedl, snažila se to dát co nejméně najevo. Cítila jak jí adrenalin stoupá do žil, musela se alespoň podívat, kdo si to k ní přisedl. Ale ten cizinec ji předběhl a začal mluvit jako první takovým zvláštním mručivým hlasem s divným přízvukem, který Kate ještě nikdy neslyšela.

,,Mé jméno je Dunha třetí. Jak se jmenuješ ty?" na konci druhé věty ani nezvedl hlas, takže to vyznělo spíš jako věta oznamovací, než tázací. Kate měla původně v úmyslu mu zalhat a říct, že se jmenuje třeba Emilie, ale rozmyslela si to, protože tón jeho hlasu prozrazoval pouze dobré úmysly. Stejně si ke mně sedl je proto, že všude jinde už jsou stoly plně obsazené. Vzhlédla a podívala se Dunhovi do tváře. Ztuhla překvapením co vidí. Zamrkala a znovu se na něj pozorně zadívala.

,,Není vám nic slečno? Mám něco na obličeji? Mě se nemusíte bát. Dunha by nikdy ženě ani dívce nijak neublížil. Jak se tedy jmenujete? Vážně nemám nic na obličeji?" usmál se skrz dlouhé hnědorezavé fousy a přejel si suchou velkou rukou po tváři.
,,Já..Jsem Kate. nebojím se vás, to opravdu ne. Promiňte mi ten pohled, všechno na vás je v pořádku. Jen jsem ještě nikdy ve svém životě neviděla.......trpaslíka. Myslím tím na vlastní oči. Promiňte je to nevhodné." rozpačitě se usmála Kate.

,,Pěkné jméno. Ty asi nejsi zdejší co? Neříkám, že já ano, jsem tu poprvé, ale už jsme blízko elfího lesa. Proto tu jsou lidé, elfové i trpaslíci jako jsem já. Vidíš ty elfy támhle u toho stolu? " zeptal se jí Dunha. Kate mlčky přikývla a dál ho pozorovala.
,,Jde na nich vidět, že jsou zdejší a že tu vyrostli. Nechovají se jako praví elfové z toho lesa. Praví elfové dokážou všechno vycítit a tady by se z toho asi zbláznili víš?"
,,Prosím slečno." právě přišla Julia a pokládala před Kate pokrmy, které si před tím vybrala a džbánek vody.

,,A vy si dáte co ó velký? Mimochodem mé jméno je Julia."usmála se na Dunhu.
,,Mé jméno je Dunha. Dám si to co ona, jen s vyjímkou, že místo džbánu vody si dám džbán piva." ukázal na Kate trpaslík a pak na Juliu mrkl a přes své dlouhé fousy se usmál.
,,Samozřejmě, nechte si chutnat. " položila na stůl dřevěnou vidličku a nůž hostinská a oba dva přítomné obdařila tím svým milým a něžným úsměvem.
Kate se okamžitě bez váhání pustila do vynikajícího teplého jídla. Už si představovala vanu plnou teplé vody, ze které stoupá pára a pak čistou voňavou náruč postele s natřepanými polštáři z peří.

,,Mhm. Je to vážně skvělé. Dobrá volba Dunho." zamumlala s plnou pusou míchaných vajíček, takže jí stejně nebylo moc rozumět.
Trpaslík se i přes to usmál a rukama si dál pohrával s koncem svých dlouhých fousů.
Kate nechápala jakto, ale cítila k tomuto trpaslíkovi důvěru. Bylo to zvláštní.
Znám ho jen pár minut, ale je vážně milej a něco v jeho očích...já nevím.
,,Můžu se vás na něco zeptat?"
,,Ano, samozřemě." řekl Dunha, zvedl své hnědé oči na Kate a prsty si stále pohrával se špičkou svých rezavohnědých trošku vlnitých fousů.
,,Proč vám paní Julia řekla ó velký? Nerozumím tomu. Nezlobte se na mě za to prosím."
,,To je v pořádku Katie. Ó velký je naprosto běžné oslovení pro trpaslíka. Je to asi něco podobného, jako když si lidé mezi sebou říkají pane, nebo paní. Je to zdvořilost. Sám jsem se tomu velmi podivil, když jsem to od paní Julie slyšel. Ale asi nejsem první, ani poslední trpaslík u Zelené vrány. Velmi mě tím potěšila. Zdá se mi jako velmi milá, ale i tak rázná žena. Taková pravá hospodská, nebo hostinská."
Kate na něj celou dobu mlčky koukala a přikyvovala na znamení souhlasu.
,,A že jsem za těch 118 let poznal už lidí, ale nikoho takového jako je ona. To mi věř." dodal trpaslík po krátké odmlce a zazubil se.

Kate už slyšela o dlouhověkosti trpaslíků od svého otce Jamese. Sto osmnáct nebyl ještě téměř žádný věk, Dunhil byl ještě poměrně mladý. Běžně se prý trpaslíci dožívají 350 let a někteří oslaví i 400. Narodí se, normálně rostou a dospívají. I když to slovo rostou by se mělo brát s nadsázkou, protože ti největší z nich mají maximálně sto padesát centimetrů. Když ale dosáhnou běžného věku třiceti let, pak každých dvacet let zestárnou jakoby jen o rok. Pro ni to bylo naprosto nepředstavitelné.

,,Vy jste Lerrnský trpaslík?"
,,Ano to jsem. Ale jak tak na tebe koukám, ty asi nejsi jen obyčejný člověk viď Katie?" řekl zkoumavě a zahleděl se na ni.
,,Cože? O čem to tu mluvíte?" zalhala Kate a pro jistotu si nacpala pusu jídlem. Vajíčka už měla snědená, teď přidala druhé jídlo. Vlasy jí zakrývaly uši a ona se snažila mermomocí přijít na nějakou výmluvu.
Co mu mám tak asi říct? Co když je to posluhovač toho temného pána? Co když mi chce něco udělat a vzít mi pak amulet elfí královny? Co mám dělat? Kate na něj zvědavě pohlédla a dostala se do jeho mysli. Dunha sebou zacukal.
,,Co to děláš? Ta holka se tě nesmí bát! Ona je tak zvláštní. Co si teď o mě asi myslí? Že jsem zlý? Stejně by mě zajímalo kam se chystá. Třeba jde stejně jako já k elfům. Musím se jí na to nějak opatrně zeptat. Je to vážně zvláštní dívka, ty její oči nejsou lidské. A rozhodně už vůbec né její uši. Není to úplná elfka, ale rozhodně ne úplný člověk. Řekl bych že je tak ze tří pětin elfka. Co to....."Tehdy přešel do jazyka trpaslíků, měl pocit, že se mu někdo snaží proniknut do mysli i když se to vlastně už stalo. Kate toho okamžitě nechala, velmi se jí klepaly ruce a tak si je raději položila na kolena. Už věděla jistě, že Dunha není zlý. Teď se jen bála, že on přijde na její špehování jeho myšlenek a přestane jí důvěřovat. To by vážně už příště neměla dělat. Ale teď má 100% jistotu, že mu může důvěřovat, i když každé srdce má ještě svoji skrytou stránku.
Moment. Proč jde Dunha za elfy? Mám se ho na to nějak nenápadně zeptat?


,,Kate, myslím si, že nejsi jen člověk."
,,Proč jako?" opáčila mu Kate.
,,Tvoje uši, oči, tvář, postava.. Jsi jiná. Poznám to."
,,Kam se vlastně chystáte Dunho?" zeptala se a snažila se ho tím odvést od tématu.
,,Myslíš si, že je to důležité? Dobře, řeknu ti to Katie. Chci....."
,,Tady je to Dunho. Nechte si chutnat. Slečna již dojedla? Mohu to odnést?" vmísila se do rozhovoru Julia a před trpaslíka postavila džbánek piva, míchaná vejce se slaninou, maso s přílohou a navíc ještě přinesla hrnek vynikajícího jablečného moštu jako pozornost podniku. Asi tu trpaslík nebyl tak běžný.
Kate mlčky přikývla Julii a vstala. Koukla na Dunhu a promluvila: ,,Velmi ráda jsem vás poznala ó velký Dunho. Zajisté se opět uvidíme. Zatím na shledanou." mile se umála.
Dunha vyskočil ještě než stačila odejít, chytil její ručku do svých velkých dlaní a políbil ji na hřbet ruky. Kate trochu polechtaly jeho fousy a začervenala se. Pak její ruku pustil. Byl alespoň o hlavu a půl menší něž Kate.
,,Zajisté se uvidíme. Přeji vám dobrou noc Katie. A pamatujte na to, co jsem vám řekl." pravil svým hlubokým hlasem a posadil se zpět na své místo u stolu. Pustil se do jídla a ona neměla v úmyslu ho rušit. Stále se usmívala nad jí tak příjemným gestem, kterým bylo právě to políbení ruky. Připadala si o dost elegantnější, než ve skutečnosti právě byla.
Proplétala se mezi stoly, uhýbala lidem až k pultu, kde byl opřený George. Naklonil se k ní přes dřevěnou desku a zazubil se.
,,Máte přání slečno?"
,,Máte pokoj? Myslím volný. Ráda bych tu přečkala noc. Je to tu velmi pěkné. " řekla poněkud nervózně a hrála si s pramínkem svých vlnitých vlasů, který jí spadl do tváře.
,,Samozřejmě. Je tu jeden pro vás jako dělaný. S vanou a dokonce i menším balkónkem. Vyhovovalo by vám to?" zeptal se George a pozoroval ji svýma milýma tmavýma očima.
,, Ano! To by bylo skvělé." Kate pustila pramínek vlasů, se kterým si hrála a pak pokračovala. ,,Kolik mě to bude stát?" zeptala se a vytáhla mešeček s penězi.
,,Za jídlo a pokoj to dělá rovné tři zlaté." zazubil se.
Kate se zeširoka usmála, čekala mnohem větší částku, než pouhé tři zlaté.
,,A k tomu budete mít ,slečno, zdarma i snídani." přidala se do rozhovoru Julia.
,,Skvělé!" zvolala Kate a na pult položila tři zlaťáky. Pak podepsala jakýsi papír potvrzující platbu a utíkala si pro tašku do stáje k Nodymu. Když se za chvíli vrátila zpět, Dunha ještě stále jedl a hostinský se už už natahoval po její tašce, protože ji chtěl odnést Kate po schodech nahoru do pokoje. Jak postřehla, ve druhé ruce již měl klíč s přívěskem, samozřejmě ve tvaru vrány, na kterém bylo vypáleno číslo 14- číslo jejího pokoje. Podala Georgovi svoji zelenou tašku plnou věcí a mlčky šla za ním. Vystoupali po dřevěných vrzajících schodech do prvního poschodí. Kate se snažila našlapovat opatrně, aby schody příliš nevzaly a nerušily tak ostatní ubytované. Teď se před nimi táhla dlouhá úzká žlutě natřená chodba s několika tmavými dveřmi na každé její straně. Její pokoj byl až téměř na konci této málo osvětlené chodby, jejíž podlaha byla pokryta červeným kobercem, do nějž byla zašlapána špína hluboko do vláken. Hostinský George před ní kráčel klidným jistým krokem a její taška se mu pohupovala u pravé nohy v rytmu jeho kroků. I přesto že byla těžká, nesl ji, jako by nevážila téměř nic. Byl zvyklý i na těžší břemena. Zastavil se u dveří číslo čtrnáct, zasunul klíč do zámku, otočil sním a otevřel dveře dokořán. Zeširoka se na Kate usmál, položil její tašku na postel a řekl jen:
,,Přeji vám příjemný pobyt u nás. Kdyby jste cokoli potřebovala najdete mě dole." poté vtiskl Kate do dlaně klíčky od pokoje a naprosto stejným klidným krokem odkráčel chodbou pryč. Pak už jen slyšela dupání jeho nohou po vrzajících schodech dolů.
Rozhlédla se po pokoji. Vlastně to byl jeden velký a jeden malinký pokoj. A jen pro ni! Usmála se. V malém pokoji byly na zemi položené dlaždice. Stěny byli pokryty bílou malbou. V pravém roku malé koupelny byla mísa a v ní velký džbán na vodu, ručníky úhledně poskládané do komínku a něco jako mýdlo. Vpravo byla velká kovová vana.
Kate ani na okamžik neváhala a nechala si nanosit horkou vodu do vany.
Velká místnost byla obývák a ložnice dohromady. Na bílých zdech vysely všemožné obrazy a vstup na balkónek zakrýval bílý závěs. Vpravo u zdi byla velká postel s načechranými bíle povlečenými polštáři a peřinou. Před ní byl volný prostor. Nalevo byl stolek se svíčkami a několika knihami pro volný večer, skříně na šaty a drobnosti, několik židlí a menší pohovka. Byl to krásný, velmi útulný pokoj s příjemným vybavením.
,,Slečno. Vaše koupel je nyní připravena." zvolala jedna z pomocnic a společně s ostatními s úsměvem opustila pokoj. Kate jim ještě stihla poděkovat a popřát štěstí. Pak zavřela hlavní dveře do pokoje, zamknula se a vyskládala do skříně z tašky potřebné věci. Svlékla se a přeběhla do koupelničky. Pomalu vklouzla do vany s příjemně teplou vodou a za chvíli si užívala koupel plnými doušky. Umyla si celé špinavé upocené tělo, vlasy a opláchla si obličej. Opatrně vylezla z vany, rychle se zabalila do hebkých ručníků, bosky přeběhla pokojík až k posteli, oblékla si čisté spodní prádlo a vytahané tričko jejího mrtvého společníka(čisté) a se smíchem skočila do vrstvy polštářů. Chvíli jen ležela a koukala do stropu vychutnávajíc si luxus a pohodlí. Pak se zachumlala hluboko do přikrývek a polštářů, elfí slzu schovala pod tričko, které měla na sobě a za několik málo okamžiků už spala.

Slzy Elfů 20.kapitola

11. června 2008 v 18:29 | hjhkhkhkhk
Kapitola 20.
Kate se po chvíli váhání rozhodla posadit se k jedinému volnému stolu v místnosti, který se nacházel v pravém zadním rohu obrovské místnosti. Pomalu se proplétala mezi plně obsazenými stoly se skloněnou hlavou až k vyhlédnutému místu. Elfí amulet měla schovaný pod vrstvou oblečení, takže byl v bezpečí. Mlčky se posadila na lavici u stolu a ruce si položila na poškrábanou dřevěnou desku stolu. Hleděla s očima upřenýma na své ruce a palcem pravé ruky přejížděla po povrchu stolu.
Náhle uslyšela jemný ženský hlas, který zněl v tom hlučném prostředí jakoby se jí jen zdál.
,,Slečno? Co máte přání?"
Kate sebou trošku trhla a zvedla oči na usměvavou hostinskou.
,,Prosím?" povytáhla obočí a mile se uculila.
,,Co si dáte? Chcete seznam?" trpělivě se usmála Julia.
,,Oh.."vzdychla Kate ,,Samozřejmě. Moc vám děkuji. Mohu se zeptat, jestli máte ještě nějaké volné pokoje? Ráda bych tu zůstala na noc, velmi se mi tu líbí." usmála se.
,,A samozřejmě se nejprve najím." dodala Kate.
Julia podala Kate seznam jídel a usmála se tím svým příjemným úsměvem.
Kate přelétla očima po seznamu a četla úhledně napsaným rukopisem nabídku jídel. Zelená vrána nabízela mnoho druhů pokrmů, ať už rybí, hovězí, vepřové, drůbeží maso, nebo divočinu. Nebo jen obyčejné vařené vejce se slaninou a chlebem. Okamžitě se jí začaly sbíhat sliny a rozhodla se pro hovězí maso s vařenými bramborami, míchané vejce se slaninou a džbánek vody.

,,Pokoj samozřejmě máme. Mimochodem jmenuji se Julia." představila se hostinská a pokračovala.,, Tamhle je můj manžel George, s ním si poté domluvíte vše potřebné, zaplatíte a dostanete od něj klíče. Navíc vám pomůže se zavazadly." ukázala svou silnější rukou směrem na muže opřeného o pult a zazubila se.
,,Jídlo bude za chvíli, prosím o strpení." řekla a v klidu odkráčela k pultu dát manželovi objednávku.

Kate se opět ocitla sama mezi smějícími se hosty. Teď už neskrývala tolik svoji tvář a zvědavě si prohlížela ostatní návštěvníky. Trochu se divila, když u jednoho stolu zahlédla skupinku elfů, kteří si právě povídali s hlavami u sebe a občas se některý z nich uchechtl. Kate je několik chvil zaujatě pozorovala a pak si všimla, jak se otevírají dveře a někdo vchází. Vlastně si ani neuvědomila, proč ji tak náhle příchozí zaujali. Ale nechtěla být příliš nápadná a proto raději sklonila hlavu a zadívala se na své čisté, ale suché ruce a vzdychla. Chvíli nechala své myšlenky volně plynout v hlavě, nasávala vůni piva a čekala na svoje dvě porce jídla a džbán vody. Přemýšlela, co bude dělat dál, jestli dokáže najít královnu elfů a dát jí medailon a především myslela ne to, co asi dělají její milované sestry a matka.

Slzy Elfů 19.kapitola

11. června 2008 v 18:28 | dfgsgsgsgsg
Kapitola 19.
Sternholn. To byl název města, do kterého Kate právě pomalu vstoupila. Město bylo vyznačené na mapě malým černým bodem, u kterého bylo napsáno ozdobným písmem velké S. Okolo Sternholnu tekla menší říčka nazvaná Hos, která byla na mapce zakreslena tenkou modrou čárkou a onačena písmenkem H. Za Sternholnem se rozprostíraly 3 vesničky a pak konečně obrovské území elfů.

,,Pojď malej. Neboj se." zašeptala Nodymu do ucha a zavedla jej k ostatním koním do malé stáje hned vedle hostince, která sloužila výhradně pro koně hostů hospody jménem Zelená vrána. Kate ještě nikdy o tvoru nazvaném vrána neslyšela a natož, aby byla zelená, ale jak správně odhadla, vrána je zvíře.
Hostinec byl dvoupatrová budova s dřevěnými okny a dveřmi. Dalším dřevem byla celá obložená, takže už na první pohled působila útulně a příjemně. Vchod směřoval k cestě.

Jakmile otevřela dveře, okamžitě ucítila směs vůní všemožných pokrmů a nápojů, i když převládal zvláštní pach piva. Hostinec byl plný lidí, z každého koutku se ozýval hlasitý bujarý smích. V místnosti bylo okolo dvaceti, možná pětadvaceti stolů u kterých se tísnilo téměř vždy minimálně pět mužů a alespoň jedna žena. Stoly byly pokryty džbány piva, talíři s jídlem a na každém z nich byla pletená ošatka s nakrájeným chlebem.
Nad stoly se vznášel zvláštní mlhavý opar.
Uprostřed obrovské místnosti však stoly nebyly a nacházel se tam menší taneční parket, na kterém právě za zvuků houslí vesele poskakovalo několik dětí okolo šesti let věku a asi dva zamilované páry starších dětí přitisknuté k sobě.
Úplně nalevo místnosti byl pult a za ním dřevěné schody vedoucí do dalšího poschodí.

Mezi stoly kličkovala už od pohledu velmi rázná žena ve středních letech- paní hospodská(Julie). Roznášela džbány lahodného zlatavého moku, voňavá úžasně vypadající jídla a přijímala další objednávky. Musela být prací již velmi unavená, ale přes to všechno se na přítomné hosty stále velmi mile usmívala a tu a tam se na kratičký okamžik zapojila do debaty.

Její muž byl zhruba ve stejném věku jako ona, možná o dva, nebo tři roky starší a vypadal jako pravý hostinský: velká kulatá hlava téměř bez vlasů, stálý upřímný úsměv na buclaté tváři, široká ramena, silná postava a bílá zástěra přes "pivní pupek". Stál opřený rukama o pult a mezi jeho povinnosti patřilo: rozdávat příkazy do kuchyně, hotová jídla pokládat na dřevěný odřený pult, odkud je jeho žena Julia odnášela hostům ; čepovat pivo a nalévat víno do zelených keramických džbánů, odpovídal na dotazy hostů a pokud jste měli zájem přenocovat u Zelené vrány, velmi rád Vám doporučil jeden z krásně vybavených pokojů a dokonce i vynesl zavazadla do schodů- obzvlášť něžnému pohlaví.
Byl to ideální manžel i hostinský, tedy pokud právě nezuřil, což bylo na denním pořádku. George byl prostě kliďas už od prvního pohledu.

Stěny krčmy byly pomalovány zelenými ptáky-vránami. Takže odtud se vzal název hostince-Zelená vrána, teď už to bylo Kate jasné.

Jinak tam bylo vše naprosto perfektní: milý personál, chutná teplá jídla, kvalitní víno a pivo, dostatečné osvětlení, které obstarávalo velké množství většinou zelených svíček; příjemná nerušivá muzika, možnost ubytování a především únosné ceny. To vše by Vám Zelená vrána mohla poskytnout. Byl to bezkonkurenčně nejlepší podnik Stornholnu a majitelé George a Julia na něj byli patřičně pyšní.

Slzy Elfů 18.kapitola

11. června 2008 v 18:27 | fhdhd
Kapitola 18.
Planiny už měla za sebou. Celé dny jen seděla v sedle a stále stejná krajina ji uspávala, aniž by se podařilo Kate vzdorovat. Koně nemusela nijak pobízet, prostě šel stále stejným směrem, ať už bylo Slunce na východu, nebo západě. Nody byl zvyklý na dlouhé tůry a proto nijak netrpěla jeho kopyta a nohy.

Na Kate celou dobu doléhala samota a cítila se úplně ztracená. Přeci jen byla v tak rozlehlé plošině zarostlé travou téměř sama. Během každého dne se nejméně třikrát zastavili, aby se najedli a alespoň trochu si odpočinuli ve stínu některého vzácně rostoucího stromu kde ulevili ztuhlým tělům. I když Kate putovala sama v pustině jen asi 8 dnů, připadalo jí to jako věčnost. občas se sama přistihla,jak si nahlas mluví sama se sebou. i když je pravda, že se již dlouho tak dobře a dlouho nevyspala. Sice se jí zdály stále ošklivé sny o smrti, vypálených vesnicích, mrtvých dětech, obješencích a hlavně o Jirkovi ; postupně bledly. Navíc když spala v sedle, měla vždy nesmírně ztuhlý krk a záda.

Sama velmi dobře poznala, že měl její otec zase pravdu. Svět se změnil. I v té pustině to bylo znát: zvířata byla vyhladovělá a brutálně na sebe útočila, za tmy se všude ozývaly zvláštní děsivé zvuky a celkově se stmívalo velmi brzy na to, že byl začátek jara. Svět byl zlý, odjakživa to tak bylo, ale teď bylo to dobro, které dřív převládalo, potlačeno a nadvládu nad světem získalo zlo a temnota.

A teď po osmi dnech se před ní pomalu začalo rýsovat městečko. Kate se úplně rozbušilo srdce a cítila se opět plná energie, svěží a šťastná. Měla hroznou chuť vběhnout do prvního hostince,který uvidí, přejíst se k prasknutí, pořádně se umýt a vyspat se zase jednou v měkké voňavé postely. A také že to udělala.

Slzy Elfů 17.kapitola

11. června 2008 v 18:26 | sdgsdh
Kapitola 17.
Kůň šel jen krokem, na zemi byli popadané větve a tak jen velmi opatrně našlapoval. Kate se pohroužila do vlastních myšlenek, už byli dávno za lesem a blížili se k rozsáhlé rovině.
Kate pohřbila Jirku již před třemi dny na velmi krásném místě, co bylo poblíž toho lesa pod vysoký rostlý javor. Bylo to místo na slunci s krásně zelenou trávou a květinami, zřejmě tu tekla pod povrchem voda a zavlažovala tak kořeny rostlin. Kate opatrně položila Jirku z koňského hřbetu do trávy a pak začala hloubit díru nožem. Věřte mi že to nebyla žádná hračka, potila se u toho jako kůň a příšerně ji bolelo celé tělo. I když byla pravda, že srdce jí bolelo stokrát víc. Když byla jáma dost hluboká, Kate na dno položila otcův plášť, pak do něj zabalila Jirku, hodila tam jednu překrásnou květinu, která rostla u stromu a pak hrob zasypala odházenou hlínou. Věřte, že se u toho hodně naplakala. Byla stále ještě trochu dítě, kterému byl svěřen příliš těžký úkol, asi jako když řeknete, aby vám dítě předškolního věku sečetlo tři trojmístná čísla dohromady. Pokud není geniální, tak nemá šanci to zvládnout.
Na hrob potom položila několik bílých kamenů a vytvořila obrázek slzy. Kameny jsou tam stále a nic s nimi nedokázalo pohnout. Hlína sice už zarostla trávou, ale kameny stále bílé jako křída a vytvářejí stejný obrazec.
Opatrně poklekla vedle hrobu, sklonila hlavu k trávě a začala šeptat taková zvláštní slova, který sama nikdy předtím neslyšela, ale najednou ji vyvstaly v hlavě a ona přesně věděla co znamenají. Dost zvláštní.
,,Órenya linda cenwelyo. Ava aista. Melinye le. Melmë cuilenyo. Meldanya tenn' enomentielva. Órenya nainuva tenn' encenuva le." šeptala a slova ji klouzala po jazyku, jakoby je znala od jak živa. Když domluvila, nechala spadnout několik svých slz do hlíny a teprve poté vstala. Lehce si oprášila kolena od hlíny a trávy a podívala se na modrou oblohu. Přivřela oči a chvíli tak jen nehybně stála, čerpala energii a vnímala každý zvuk a vůni přírody. Zhluboka dýchala a nechala si lehkým vánkem cuchat vlasy.
Poté přistoupila k Nodymu, vytáhla z tašky na jeho zádi mapu a prohlížela si ji, přemýšlela kde je a kudy se přesně dát. Jakmile měla dost nastudovanou cestu, poplácala Nodyho po krku, lehce na něj vyskočila a krokem se vydali dál.
Teď klusala po rozsáhlé plošině porostlé trávou a občas nějakým menším stromem. Už dlouho se necítila tak opuštěná. Vysoko nad její hlavou létali ptáci a k ní občas dolehl jejich křik. Před ní se rozprostírala jen trávou porostlá plošina a v dáli byla zase jen tráva. Přitom seděla na koni už několik hodinu a vypadalo to, jako by rovina neměla hranice a už vůbec konec kde . Bylo to tak trochu k pláči, Kate už to chtěla mít všechno za sebou. Sama putovala už tři dny a v noci toho moc nenaspala. Probouzela se z ošklivých snů s rozbušeným srdcem jako o závod a s pocitem vyprahlosti v ústech. Po probuzení z ošklivých snů plných smrti, se jí nikdy nepodařilo znovu usnout a proto si vždy sbalila věci a vydala se na další cestu. Připadalo jí to všechno jako sen trvající celou věčnost, ze kterého by se probudila a byla by doma ve svém pokoji. Možná že ji matka mlátila, ale raději by se nechala tyranizovat, než vidět Jirku umírat a teď trčet v nějaké pustině téměř bez vody.
Když cestujete sami je to o dost nebezpečnější a náročnější na psychiku, než když jste ještě alespoň s jednou milou osobou.
Za prvé vás může kdokoli napadnou a témeř vždy v přesile, protože jste sami. Navíc vám nemá kdo krýt záda v případě přepadení. Já osobně bych nechtěla sama cestovat ani za nic. A ani Kate se to příliš nezamlouvalo.
Za druhé se i cítíte o dost bezpečněji a jistěji, když je vedle vás někdo známý. Navíc si ani nemáte s kým popovídat když jste sami. A co teprve, když nevíte kudy dál?Nebo jinak poradit? Chybí vám někdo na koho se dá spolehnout.

Slzy Elfů 16.kapitola

11. června 2008 v 18:26 | dhdfhdhdhh
Kapitola 16.
Kate nechápala co se děje, jen před sebou dál držela "elfí slzu" ve snaze se ubránit. Pak se začalo dít něco zvláštního. Všechno se odehrálo hrozně rychle, trvalo to jen několik desítek vteřin. Tím odporným místem plným skřetů, ohňů, stromů a skal se rozlilo ostře bílé světlo. Chvíli trvalo, než si Kate uvědomila odkud se světlo bere, že vychází z elfího amuletu. Zdálo se jí, že jako by z dálky slyšela pomalou, klidnou hudbu, která zněla jako hra na harfu. Skřeti začali šílet, otočili se a rychle mizeli ve skalních otvorech. Bubny utichly a ozývalo se jen naříkání skřetů. Jakmile zmizel i poslední skřet v jeskyni, světlo z "elfí slzy" zhaslo, hudba utichla a Kate tu zůstala opět téměř sama s tělem svého chlapce v náruči. Jakmile se podívala na teď už nerovnou cestu mezi stromy, pokrytou vrstvou šípů a krve; všimla si, že jeden z jejich koní je mrtvý. Nejprve nemohla rozeznat, který z nich to vlastně je, ale ten který tam jen tak ležel byl Matrix. Její jediný přítel, její věrný kůň. Ztratila dnes, už téměř vše co šlo.
Co dál? Co si tu počnu sama v lese? Nezvládnu to.
Znovu se podívala na koně ležícího na cestě a zjistila, že se mu nezvedá břicho, takže nedýchá. Pak pohnula prsty a ucítila studenou kůži svého milého, pohladila ho po tváři a její slzy kapaly na Jirkův obličej.
Opravdu umřel. Nedýchal. Nebilo mu srdce. Umřel. Už ani krev z té ošklivé rány na břiše netekla. Jirka byl mrtvý a nešlo to vzít zpět. A co dál? Budu sama.

Kdyby jste ji viděli, asi by jste se rozplakali taky. Byla jako reklama na neštěstí. Pohnulo by to i s tím největším necitou.
Hnědé vlnité vlasy měla rozcuchané a plné jehličí, hlíny a mechu. Nebesky modré oči byli teď opuchlé od pláče, zarudlé a chyběla jim taková ta jiskra štěstí. Spíš jen tupě zíraly. Přes tvář se jí táhly šmouhy od hlíny. Ruce svíraly tělo mrtvého člověka zmáčeného krví a slzami. Člověka probodnutého šípy, celého od bláta. Za nehty měla špínu a ruce taky špinavé od bláta a krve.
Seděla v mechu, skrčená a plakala. I elfové mohou plakat.
Elfí slzu ukryla zpět pod košili a rozhlédla se znovu kolem sebe.Okolo ní se povalovalo několik mrtvých skřetů bez hlavy, nebo s rozpáraným břichem.
Konečně k ní přišel Nody- Jirkův kůň ; několikrát do ní strčil hlavou, dokud se na něj nepodívala. Opatrně si vzala Jirkům dlouhý meč a pak se snažila dostat Jirku do sedla. Nakonec se spokojila s tím, že ho přehodila přes koňský hřbet. Pak ze svého mrtvého koně sebrala svoji tašku a naskočila na Nodyho. Pobídla ho ke cvalu.
Přes slzy téměř neviděla, přidržovala Jirku na koňském hřbetě a občas se vyhýbala velkým větvím, které ji chtěli šlehnout do uplakaného obličeje. Ani cesta z lesa ven nebyla snadná. Stříleli po ní skřeti, slyšela vytí vlků a divokých psů. Nic se jí ale naštěstí nestalo. Les postupně řídl a proudilo do něj čím dál, tím víc světla. Působilo to alespoň trošku uklidňujícím dojmem.

Slzy Elfů 15.kapitola

11. června 2008 v 18:25 | mhhkghg
Kapitola 15.
Les. Při tom slově někomu v mysli naskočí obrázek mechů plných chutných hub, příjemná vůně a sluneční paprsky procházející listy dubů.

Jinému naskočí husí kůže. Spousta stromů, šero, zima a Vy nevíte co, nebo kdo na Vás číhá za příštím stromem, nebo houštím. Vybavují se mu hrůzné obrazy z horrorů běžících v televizi- medvědi a vlci trhající svoji oběť na kusy a podobné výjevy. Ale co jsou vlci proti tak ohavným bestiím, jako jsou skřeti? Téměř nic! Ten les byl špatný, tmavý a plný skřetů. Příliš špatná kombinace.

Kate zvedla oči vzhůru a začala křičet z plných plic. Nikdy nic takového neviděla. Zatímco ona řvala, Jirka nemarnil čas a vytáhl z pochvy svůj "dlouhý meč". Možná se jí to jen zdálo, ale na okamžik měla pocit, že se meč černě zaleskl, ale přísahat by na to nemohla. I když ani Jirka v životě nic podobného neviděl, ani neslyšel, pocítil náhle, že musí Kate ochránit za každou cenu.Nezáleželo mu na nějakém amuletu pro elfy, ani na nějaké královně, pro něj byla důležitá jen Kate.Bohužel zaplatil tou nejvyšší možnou cenu-svůj život.

Jirka seskočil z koně a snažil se vyhýbat desítkám šípů letících z nebe. Kate také seskočila z Matrixe a běžela se schovat. Několik skřetů Jirku napadlo a on se jim docela ubránil. Stále kontroloval kde je Kate a jak je na tom. Teď už byla schovaná za velkým kamenem. Najednou je uviděl.

Čtyři skřeti se potichu zezadu blížili k neozbrojené Kate. Jeden měl obrovskou sekeru a zbylí tři dlouhé meče. Kate byla daleko!
I když Jirka se dvěma skřety právě bojoval, zároveň musel i dávat pozor na letící šípy, našel v sobě dost síly a rozběhl se po cestě za ní. Křičel a ona se podívala za sebe, taky začala křičet. Natáhla před sebe ruce ve snaze bránit se, ještě u ní nebyli.

Shora létaly šípy( některé dokonce zapálené) a Jirka běžel mezi nimi s křikem. Věděl moc dobře, že se všem vyhnout nedokáže, ale jedinou jeho starostí bylo, aby zachránil Kate před skřety.
První šíp se mu zaryl do ramene levé ruky. Jirka byl přesto docela rád, protože bojoval pravou rukou, takže ho to nějak neomezilo i když to pekelně bolelo. Blížil se k nim, stihne to!

Další šíp se mu zavrtal do nohy a prošel skrz lýtko. Jirka zařval bolestí, ale běžel dál. Nohu měl jako v ohni. Ještě zrychlil i s prostřelenou nohou, skřeti už byli skoro u ní a hrozivě se chechtali.Asi ho ještě ani nezaregistrovali.
Jirka vyskočil na kámen u kterého se choulila Kate, odrazil se a když byl ve vzduchu, zasáhl ho další šíp. Tentokrát ale do břicha. Prošel skrz a jeho špička trčela Jirkovi z těla. Tentokrát zakřičel o poznání bolestivěji a hlasitěji. Jednomu skřetovi usekl hlavu a zbylé tři probodl svým mečem a pak se v bolestech skácel k zemi.

Kate, která vše pozorovala, trvalo to jen několik desítek vteřin, vyskočila z úkrytu a klekla si k Jirkovi. Tedy spíš padla na kolena.Chytila Jirku za studenou ruku , druhou rukou ho obrátila k sobě. Plakal. Tváře měl zmáčené slzami, ale plakal bolestí. Neměl strach. Kate už plakala taky, sklouzla pohledem na předek jeho košile. Byl celý zmáčený krví a z břicha mu trčela špička šípu. Chtěla ten šíp zlomit, vytáhnout, zastavit krvácení, zachránit Jirku, ale on ji jemně chytil za ruku a mlčky zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu. Kate se rozplakala ještě víc a on ji mlčky hladil po ruce. Pustila se ho a oběma rukama ho jemně chytila za tvář trochu zkřivenou bolestí. Oba věděli že Jirka umírá a to bylo nejhorší.



,,Jirko!" Kate plakala, chtěla mu něco říct, ale nemohla nějak přemoct vzlyky. Polkla a promluvila i když stále ještě s velkou námahou.Moc se o něj bála a nechtěla, aby umřel.

,,Bude to dobré, nic to není miláčku. Koukej na mě Jirko. Nenechávej mě tu prosím. Miluju tě Jirko. Drž se. Jirko?Jirko!"
Otevřel oči, měl takový zvláštní zastřený pohled, už ji skoro neviděl. Navíc nechtěl vidět jak Kate pláče, trhalo mu to srdce.

,,Nezapomeň. Ne- nesmíš na mě.." odmlčel se, pokusil se nadechnout a ošklivě zakašlal. Pokračoval: ,,Miluju tě. Pořád.." začal šeptat a v obličeji se mu odrážela bolest. Neměl už moc síly, ani času. Krev mu stékala po břichu, kapala do zeleného mechu a máčela ho do ruda. Košile už byla příliš nasáklá čerstvou krví. Z břicha mu stále trčela špička šípu.
,,Pssst Jirko. Musíš se šetřit. Neumřeš , všechno bude fajn, uvidíš. Koukej na mě. Tady jsem!"
,,Mu- musíš to zvládnout. Musíš tam tam jít. Mu-musíš jí to dát. Dej po- pozor na sebe. Já...Miluju t-.". Jirka zavřel oči a Kate si uvědomila, že se mu nezvedá hrudník, že už nedýchá. Zatřepala s ním.
,,Jirko? Jirko! Jirko! Pane Bože! Jirko....."

Opatrně si ho položila do klína a jeho tvář si položila na hrudník a kývala se s ním dopředu a dozadu. Jako když v náručí chováte batole. Hrozně naříkala, plakala a stále tiše říkala jeho jméno.

Něco takového ještě nezažila, pocit takové bezmoci a prázdnoty. Žil, dýchal a v další chvíli už nedýchal, byl mrtvý a umřel jí v náruči. A už se to nedalo vzít zpět, umřel s probodnutým břichem na tomhle hnusném místě. To neměl.
Můžu za to, že umřel. Jsem špatný člověk, mohla jsem ho varovat, ale já se zbaběle schovávám někde za kámen. Tohle si nikdy neodpustím. Taky chci umřít. Jirko vrať se! Nadechni se a bud zdravý. Ať je tohle všechno jen noční můra a já se teď probudím, prosím. Jen ať není Jirka mrtvý...

Kolébala ho v náruči, nevnímala nic okolo sebe. Konečně zvedla červené uplakané oči, byla v tom odporném zlém lese. Skřeti s jejich hnusným obličejem se k ní blížili, ale to jí bylo jedno. Znovu koukla na Jirkův bílý obličej a pohladila ho třesoucí se rukou po tváři. Naposledy ho políbila na bílé studené rty a znovu se rozplakala.
Byli stále blíž, slézali po skále dolů a blížili se k ní.Kate už přestala brečet, protože jí už od pláče bolelo břicho a už jí ani netekly slzy.

Najednou ji přemohl vztek, hrozný vztek na všechny ty bestie. Ty stály už úplně u ní a ona se na ně podívala rudýma očima plnýma zloby a pak začala křičet. Křičela na ně z plných plic, nebyl to křik, jakým křičíte když máte strach, ale křičela vzteky a zároveň žalem.

Kolem plál oheň zapálený hořícími šípy, nebe bylo zbarvené do černa a vládlo bezvětří. Kate křičela, bolelo ji břicho, plíce přímo křičely na protest, ale ona nechtěla přestat. Rozhodla se umřít, už nemohla dál. Pomalu si pravou rukou nahmatala na prsou amulet, přejela po něm prsty, pak ho vyndala zpod košile a natáhla ho před svůj rudý uplakaný obličej.
,,Vemte si ho a táhněte vy zrůdy! Zabijte mě a běžte!" křičela na ně jako smyslů zbavená.
Jeden z nich pozvedl svou těžkou sekeru nad hlavu a zlostně zařval. Ostatní skřeti souhlasně zamručeli a někteří dokonce vycenili svoje odporné černé špičaté zuby.
Skřet se sekerou se napřáhl, ale pak si Kate všimla, jak se mu jeho rudé oči najedou rozšířily.

Slzy Elfů 14.kapitola

11. června 2008 v 18:24 | dfhfgnfgj
Kapitola 14.
Co pro Vás vlastně znamená život? Myslíte si, že je jen jeden, nebo věříte verzi, že se po smrti znovu narodíme?
Pro někoho je život to nejcennější co má, pro jiného neznamená vlastně nic. Nemůžeme si na něj sáhnout, přesto víme že je. Vlastně si občas uvědomuji, že ho vlastně pokládáme za naprostou samozřejmost, dost hloupé nemyslíte?
A co smrt? Já vím, proč se bavit o takových věcech, říkáte si a možná si i ťukáte na čelo, ale tohle je důležité. Zkuste o tom popřemýšlet. Každý člověk se bojí smrti a kdo říká, že ne tak ten lže. Pro někoho může být smrt tragédie, ale pro některé vysvobozením. Smrt je něco, o čem se dá jen spekulovat. Spekulovat o tom jaké je to zemřít. Ve Vašich posledních chvílích vám prý proběhne celý život před očima a Vy jste si jisti, že kdyby jste dostali novou šanci,chovali by jste se jinak. To je jasné, ale když se vám ta možnost naskytne, když vás doktoři zachrání, uděláte stejně spoustu dalších špatných věcí a ublížíte hodně lidem, i když netvrdím že všichni do jednoho. Každý kdo dostane možnost žít dál, sáhne po ní všemi deseti a snaží se chovat nejlíp jak umí, ale v hloubi duše ví, že to není úplná pravda. A co když umře, co přijde? Bolest? Prázdno? Tma?
Mluví se o tunelu se světlem na konci, nebo o zlatých schodech, po kterých stoupáte vzhůru do nebe, ale co my o tom víme? Můžeme jen hádat a tajně doufat, že nás smrt zastihne co nejpozději. Hranice mezi životem a smrtí je velmi tenká.
A co sebevražda? Dokázali byste to? Mě osobně to přijde, jako úplná zbabělost. Je to utíkání od problémů. Chápu, že má každý občas pocit, že už má všeho dost, že chce umřít. Skočit z mostu, nebo spolykat prášky a zapít je alkoholem, hlavně ať je to rychlé a bez bolesti. To je ta největší blbost co můžete udělat.
Pokládáte si taky někdy takové otázky? Vlastně je jen jedna věc co mě opravdu zajímá: Dali byste svůj život, aby jste zachránili jiný? Dokázali byste se obětovat?
Ale myslím tím opravdu obětovat, ne jen tupě žvanit o tom, že jste měli umřít Vy a ne on(a). To je pravé hrdinství.
A on byl hrdina. Čest jeho památce.

Jezdit do lesa, hodně nešťastný nápad. Stal se osudným a posledním pro jednoho z nich, vlastně pro dva. I když jedna ztráta byla pro Kate o moc bolestivější, než druhá. Nemělo se to stát. Kdybych nebyla tak hloupá, kdybych něco řekla, je to moje vinna! Opakovala si téměř každý den Kate. Každé ráno po probuzení a večer před spaním, zdály se jí o tom ošklivé sny. Probouzela se s křikem a rozbušeným srdcem,jako by jí chtělo vyskočit z hrudi a utéct. Plakala. Nejdřív brečela téměř pořád, ale říká se, že čas zhojí všechny rány, je to pravda a tak postupem času plakala stále méně. Ale zapomenout nedokázala. Nemohla zapomenout na někoho , kdo ji miloval od první chvíle, na toho co pro ni riskoval vlastní život, na někoho...kdo pro ni zemřel.
I když si časem našla někoho jiného, stále byl v jejím srdci prázdný kousek.
Měla jsem umřít já, kdybych mu řekla, že se necítím dobře, mohl by tu teď být, mohl by stále žít. Moc moc mě to mrzí a vždycky bude. Odpusť mi. Odpusť mi prosím Jirko. Kéž by tak šel vrátit čas. Kéž by to šlo.
Člověk si často přeje vrátit čas zpět, snad jen ten nejšťastnější člověk na světě by vrátit čas nechtěl. I já bych moc ráda čas vrátila, ale nejde to. Musím se s tím smířit, stejně jako ostatní. Stejně jako Kate. Vlastně bych teď měla mluvit o tom, jak se to stalo. O tom jak umřel. To je přeci pro Vás důležité.

Slzy Elfů 13.kapitola

11. června 2008 v 18:23 | yjydjydfgj
Kapitola 13.
Tamara stála v kuchyni, právě jí vypadl talíř z ruky a s hlasitým tříštěním dopadl na zem a roztříštil se na milion kousků , které leželi všude okolo. Oči měla vytřeštěné,ústa otevřená, stála uprostřed kuchyně,ztuhlá a koukala na matku. Ta k ní přistoupila a zatřásla s ní prudce až z ní málem vytřepala duši. Zakřičela na ni. ,,Tamaro! Co jsi to udělala? Jsi normální? Ty jsi pustila talíř na zem, to si odpracuješ a koupíš nový to ti zaručuju holčičko!" křičela její matka. Tamara byla úplně mimo a jen tiše zašeptala: ,,Kate". ,,Co to meleš?! Neslyším tě. Říkám že si to odpracuješ a nesnaž se na něco vymluvit! Na to tě znám moc dobře, tady ti žádná ta tvoje výmluva ani trochu nepomůže. Viděla jsem jak jsi ten talíř prostě pustila z ruky, nevyklouzl ti! Prostě jsi ho pustila." ,,Kate...něco..."znovu zamumlala Tamara a měla úplně zastřený pohled. Cítila se hrozně stísněně a zároveň jako by s Kate odešla i část jí samotné. Před očima se jí udělali černé mžitky a zamotala se jí hlava. Upadla na studenou podlahu a když se při pádu snažila z posledních sil něčeho zachytit a šmátrala rukou po stole,chytila jen další talíř, který se vedle ní roztříštil na zemi. Byl to ten s modrým okrajem,to bylo poslední co viděla. Zůstala bez hnutí ležet a pak jen nepříliš zřetelně cítila, jak jí někdo bere do náruče. Když upadla, měla matka sto chutí dát jí pár facek za už druhý rozbitý talíř, ale když si všimla jejích protočených očí a bezvládných paží dostala o ni opravdu strach.Tohle určitě vpořádku nebylo,proto ji raději zvedla ze setudené podlahy a odnesla na pohovku. Konečně Tamara otevřela oči a chytila se okamžitě za rozbolavělou hlavu. Naštěstí ji hlava jen bolela a nekrvácela.Chvíli viděla jen tmu,pak se jí obraz začal vyjasňovat a nad sebou uviděla ustaraný obličej své matky. Všechno se zdálo být hrozně rozmazané. V hlavě jí nepříjemně tepal puls a neslyšela nic kromě svého zrychleného dechu.V ústech měla sucho a byla jí hrozná zima, třepala se a po celém těle měla husí kůži. Zkusila trošku zahýbat prsty na rukou a cítila nepříjemné brnění, jako když si dlouho sedíte na ruce, ale prsty se pohnuly. Viděla o něco líp. Matka si všimla toho jak se dcera třese a přinesla ze skříně velkou silnou deku, kterou ji zakryla až po bradu. Také Tamaře donesla trochu čaje a přiložila jí obklad na čelo. ,,Mami?"pokusila se ze sebe vypravit, ale jen zasípala. Zakašlala a olízla si suché rty. ,,Mami?"řekla, ale svůj hlas uslyšela jakoby z velké dálky. Její matce se trochu rozšířily oči a jemně pohladila svoji dceru rozklepanou rukou po tváři ještě ani neposetou nedokonalostmi.Tamara tomu nejprve nemohla uvěřit,tak dlouho ji matka nepohladila. Její matka se hrozně zlobila,když zjistila, že Kate utekla, ale podle Tamary to bylo spíš způsobeno tím, že byla smutná a především že měla o Kate obrovský strach. Když Sylvie(matka Kate,Tamary a Nely)věděla, že Nela i Tamara spí, tiše plakala do polštáře. Ale když ráno vstala,byla opět silná a téměř bez emocí. V klidu nachystala snídani a tvářila se, jako by se nic nestalo i když jí to uvnitř hrozně bolelo. Tamaře bylo smutno hned první den a nemohla to skrývat. Postupně se k nim doneslo že utekla nejen Kate, ale i ten Carbowic kluk-Jirka. Říkalo se, že ho Kate uhranula a podobné nesmysli. Když šla Tam na trh prodat slepice, u jednoho stánku stály největší drbny z vesnice a hlasitě probíraly téma útěku Kate a Jirky.Tamara si stoupla kousíček od nich a poslouchala co říkají připravena i zasáhnout,kdyby šlo do tuhého. ,,Takový hezký chlapec to je a ona...škoda mluvit."řekla jedna s šedivými vlasy spletenými do dlouhého copu a v příšerných červených hadrech. ,,Jo..byla taková divná,viděla jsi její oči? A ty uši..hnus. A celá je taková divná.A jak si o sobě myslí kdo ví co..csss."hned se do pomlouvání vrhla další žena se zeleným šátkem na šišaté hlavě. V tu chvíli se k nim pomalu došourala další ošklivá stařena a hned horlivě přidávala svoje postřehy ohledně dvou utečenců. ,,Je to normální čarodějnice. Uhranula ho..Viděli jste ty její uši? Třeba je to elfka.." v tu chvíli se všechny tři chytili za ústa a tiše si to slovo opakovali pro sebe. ,,Jednou jsem slyšela že ta její matka měla nějaké pletky,vypadá na to."řekla žena s copem a nechutně se uchechtla. ,,To nebyli pletky,ona s tím divným chlapem nějakou dobu žila..Ale jestli jste si nevšimli tak ta druhá holka...ta...Tamara nebo jak se jmenuje taková není."oponovala žena s šátkem. ,,To je divný ne?"řekla ta co se přiloudala k nim. V tu chvíli toho měla Tamara právě dost, a proto hlasitě zakašlala.Babky se rozestoupili a nechali ji projít. Stejně se k novému hlavnímu tématu pomluv vrátili hned,jakmile se jim ztratila z dohledu. Bylo to kruté, ale ještě víc než rodina Kate trpěla Mary a Jack- rodiče Jirky. Možná si myslel že ho nemají rádi, ale teď to pro ně bylo ještě horší, ztratili i druhého syna, jejich život už neměl smysl.Jednou večer se na kopci, kde stál jejich dům rozhořel oheň. Dům shořel a oni v něm. Dlouho se lidé dohadovali, jestli se oheň sám rozhořel nebo se to stalo úmyslně. Možná spali když se to stalo,možná umřeli bezbolestně.Alespoň nějaká útěcha. Jejich shořelá těla na popel vesničané rozprášili do země,byl to zvyk. Nebylo to snadné pro nikoho. I malá Nela pocítila ,že se něco děje a proplakala tři noci, než si zvykla, že tam Kate prostě není. Tamara si nedokázala tak náhlou nevolnost nijak vysvětlit. Pomalu se s matčinou pomocí zvedla a upřeně se na matku podívala. Už několik dní(vlastně ode dne co byla na trhu) chtěla zeptat na něco velmi důležitého,ale ještě se nenašla vhodná chvíle, snad až teď.Promnula si oči a znovu se chytla za temeno,hrozně to bolelo. ,,Mami? Chci se tě na něco zeptat,nebudeš se zlobit ?" našla konečně Tamara odvahu k dotazu a trochu se usmála. Matka trochu povytáhla obočí do tázavého gesta a pousmála se.Přikývla. Tamara se nadechla a zašeptala: ,,Co je pravda na tom, že můj otec..že je elf?Víš možná jsou to jen pomluvy těch starých babek, ale říká se to už všude.Chci vědět pravdu mami. Jsem na to přece jen už dost stará, nemyslíš? Prosím tě řekni mi to." Výraz v matčině tváři se najednou změnil,trochu sklonila hlavu a upřela na Tamaru oči. ,,Je to pravda, ale je to o dost složitější Tamarko." řekla matka.Tamarko jí říkala jen, když se už opravdu něco dělo a ona o tom nechtěla dál mluvit, nebo to nevěděla. I tak na ni Tamara hleděla s otevřenou pusou a neschopná dalšího slova. Vlastně si myslela že to jsou jen povídačky. To že má Kate trochu "jiné" uši než ostatní a tak zvláštně modré oči brala, jako by na tom vůbec nic nebylo.Byla to přece jen její sestra. Matka si položila ruce do klína a dál na Tamaru upírala oči, začala vyprávět svůj příběh. Byla to opravdu romantika, to by dostalo "do kolen" i toho největšího bručouna. Ona(Sylvie) byla krásná,mladá dívka s dlouhými blond vlasy sahajícími po ramena a dokázala svým úsměvem pohladit na duši i rozbušit srdce mladého muže o poznání rychleji. Pohybovala se s ladností lesní víly a ráda si do vlasů zaplétala květiny. Byla okouzlující, ale ještě stále nenašla toho pravého. Dostávala velké množství nabídek k sňatku,ale o žádného z těch "kluků" neměla nejmenší zájem.Hledala toho pravého,romantického, ale zároveň muže.Takového který by nemusel říct ani slovo a ona věděla co si myslí,takového co umí postavit boudu,když na to příjde, ale zároveň dokáže být jemný.Takového který se nebude bát nebezpečí, ale nebude ani zbytečně ryskovat svůj život. Když se jednou ztratila v lese, tenkrát sbírala jahody a různé jiné druhy volně rostoucího lesního ovoce na koláč. Ztratila se a když se snažila najít cestu zpět domů, bloudila stále hlouběji do neznámého lesa. Pak si nic nepamatovala,věděla jen, že se probudila na velmi zvláštním místě. Později jí James(otec Kate..) řekl, že ji našel v lese,omilem jí prý omámili lesní víly.Nevěděla co je na tom pravdy, ale nějak víc po tom stejně nepátrala.Neviděla v tom žádný smysl,prostě to nechala plavat, to se naučila během života.Prostě některé věci nerozebírat příliš do hloubky, někdy se to nevyplácí. Všude okolo ní byli zvláštní lidé...nebyli to lidé,byli jinní, ale byli neuvěřitelně krásní.,možná spíš až dokonalí. Výškou dosahovali asi normálního člověka, zato však měli nesmírně dobře vypracovaná těla. Měli zvláštní pleť a hlavně uši,které většinou zakrývali hlouhé rovné světlé vlasy, sahající většinou do půli zad. Velmi výrazné různobrevné oči jim dodávali ještě víc na kráse. Bydleli ve stromech,možná se to může zdát podivné, ale tenkrát ještě královna vládla silnou mocí a elfové sami o sobě dokážou kouzlit. Stromy byli vysoké,listnaté a tvořili obydlí ve svém středu. Nahoru vedli točité schody, vyrůstající přímo z kmenu stromu. I když byla člověk(elfové a lidé nikdy neměli příliš dobré vztahy) chovali se k ní nadmíru slušně,nechali ji u nich prozatím bydlet,dali jí šaty upletené ze zvláštní látky,kterou nedokázala poznat a chutné jídlo i když to bylo jen ovoce.. Několik dní tam zůstala a v té době potkala Jamese. Líbil se jí od první chvíle,ten jeho zvláštní výraz ve tváři jí učaroval.Dvořil se jí a ona se nechala "dobývat". Ovšem scházeli se tajně,nikdo to nesměl vědět!A jak se blížil čas jejího odchodu, zjistil James , že bez ní nedokáže být. Proto musel jít za vládkyní a říct jí, že je zamilován do té cizinky. Bohužel se královna velmi rozlobila a oba dva vyhostila z říše. Připadalo mu to nesmírně nespravedlivé, ale nejen zamilovaní lidé dokážou pro lásku udělat téměř vše. Společně se vrátili do říše lidí a založili rodinu......Další příběh už zajisté znáte, ale ten už není tak štastný,bohužel. Tamara se usmívala celou dobu a občas se ï trochu začervenala. Líbilo se jí to.Taky by to chtěla někdy zažít na vlastní kůži. Matce se dokonce občas i zalesklo v očích. Tamaru napadlo, že vlastně matka Jamese stále ještě miluje.Bylo to smutné. ,,Je to moc hezký mami." culila se Tamara. ,,Ano,to ano. Teď si odpočiň,dobře?" ,,Ano mami.Mám tě ráda."řekla Tamara a usmála se, jako sluníčko. ,,Já tebe taky."usmála se Sylvie a políbila dceru na čelo. Pak odešla.

Slzy Elfů 12.kapitola

11. června 2008 v 18:21 | jaaaada
Kapitola 12.
Vydali se na cestu. Zrychlili tempo a před nimi se v dáli rozprostíral tmavý les. Bohužel to ještě nebyl ten který hledali, nebyl to les elfů, ale kdyby se rozhodli jet okolo ztratili by příliš mnoho tolik cenného času.To si nemohli dovolit a jak se pomalu blížili k lesu Kate měla znovu pocit , že něco není v pořádku. Měla pocit jako by se ji žaludek scvrkl na velikost ořechu a rozbolela ji hlava. Jak se blížili k lesu stále se nemohla toho pocitu zbavit.
Jirka si ji zvědavě prohlížel a snažil se z ní dostat, co se děje, ale ona mu nechtěla nahánět strach. Kéž by mu to raději řekla.
Les byl temný a vyrůstal na skalách, stromy sahaly velmi vysoko a byly převážně jehličnaté. Na Kate působily zlověstně,jako zuby nějakého obra. Oba dva se trochu báli,ale do toho lesa prostě museli,jinak to nešlo. Kate se začala trochu třást.
Do lesa vedla docela široká polní cesta a postupně mizela v hustém porostu lesa. Na některých místech mezi stromy prokukovalo skalisko. Nad lesem se začaly stahovat mračna, ale pořád ještě svítilo slunce.Byla to zajímavá hra světla a stínu oblohy.
Někde zakřičel do ticha lesa jestřáb, nejspíš vrhající se na svoji kořist.Rozhostilo se nesnesitelné ticho a všechno pohltilo jako neviditelná mlha a Kate i Jirka zatáhli za otěže svých koní,aby si mohli promluvit. Koně zastavili a téměř okamžitě sklonili hlavy, aby se mohli nažrat.Jirka seskočil z Nodyho a pak chytil Kate do náruče, když i ona seskakovala z koňského hřbetu. Položil ji opatrně na zem a oba se usmáli, ale když znovu pohlédli na les, úsměv jim z tváře rychlostí blesku zmizel. Kate nasucho polkla a pak koukla na Jirku.
,,Mě se to nezdá." řekla a zamyslela se. Nezdál se mi přece i ten muž ve městě v tom černém oblečení a pak se z něj vyklubal obyčejný opilec-řekl hlas v její hlavě.
Ale nesmíš zapomenout jak tenkrát ještě u vás, v tom lese jak ti prosvištěl šíp kolem hlavy a Jirku dokonce škrábl..to jsem taky měla divný pocit.Řekl druhý hlas v hlavě.
To bylo tenkrát, sem prostě jen strašpytel, nic tam není, tedy kromě pár mravenců a možná ptáků. Řekl první hlas v její hlavě.
A taky pár krvelačných bestií jako třeba jsou vlci a to v tom lepším případě.Taky tam jsou možná i skřeti o kterých ti povídal otec že se zdržují většinou ve skalách. O těch co mají špičaté zuby, malé ale silné tělo, drápy....O těch co jejích dávní předkové byli elfové, kteří se přidali na stanu zla. Na stranu temna. O těch se zubatými meči a trávenými šípy. Zašeptal druhý hlas v její hlavě.
Sklapni!!!Zakřičel první hlas a Kate se rozhodla že zůstane v klidu.
,,Co se ti nezdá Kate? Kate? Slyšíš mě vůbec?!" U Kate stál Jirka a trochu s ní třásl.
,,Kate?!" zamával jí prudce rukou před očima a luskl prsty. ,,Jsi v pořádku?"
Trošičku sebou cukla a rozpačitě se usmála.
,,Promiň,trošku jsem se zamyslela. Na co jsi se ptal?" poškrábala se vzadu na hlavě.
Jirka se zazubil nad jejím gestem a řekl: ,,Ptal jsem sem co se ti na tom nezdá? Byla jsi úplně mimo, je všecko v pořádku? Víš je to jen les a navíc mám teď u sebe nůž a od tvého otce jsem dostal..vydrž mám to v tašce....." přišel k Nodymu Jirka a z tašky na jeho zádi sundal něco zabaleného do zeleného plátna.
Kate si to zvědavě prohlížela a snažila se uhodnout co to asi bude. Nějaká tyčka?Koště?
Jirka odmotal z předmětu látku a zářivě se usmál.
,,Dal mi tohle, je to Dlouhý meč.Umím s tím i trochu zacházet. Není to o moc těžší, než dřevěný s jakým jsme trénovali s bráchou. Není hezkej? Podívej na tu rukojeť jak je ozdobená." Mluvil Jirka nadšeně a s úsměvem.
,,Jo.táta ti dal meč? Tak jo, už se bát nebudu, když vím že máš ten meč."
,,Je to Dlouhý meč."opravil ji Jirka a zastrčil meč i v obalu(pochvě) za pas.
,,Jsi jako nějaký rytíř."smála se Kate.
,,A umím tak i líbat?"zeptal se Jirka a trošku zčervenal.
,,To ještě nemůžu říct."usmála se Kate.
Jirka ji několikrát dlouze políbil na rty a pak si je olízl a rozesmál se. ,, Tak co myslíš?"
,,Pojď,raději už pojedeme."smála se Kate a vyskočila na Matrixe.


Klusali po cestě lesem a zatím to vše vypadalo celkem přijatelně. Kate si pro jistotu schovala amulet královny pod tričko, ale jinak se zatím nic zvláštního nedělo. Kate i Jirka mlčeli, nechtěli na sebe upozornit, kdyby tu přeci jen něco bylo.Cítili se stísněně a blížili se ke skalám. Jeli už pěkně dlouho tím děsným lesem. Cesta byla trochu výše položená a klikatila se všemi směry. Okolo ní byli vetšinou kapradiny a kmeny těch vysokých stromů. Před nimi cesta vedla okolo skal a když se koukli nahoru, oblohu nebylo přes větve stromů ani vidět.Bylo tu takové zvláštní šero. Dostali se až ke skalám a jeli těsně u nich.

Něco uslyšeli. Kousek před nimi se po skále s hlasitým ťukáním skutálelo pár kamenů velkých asi jako pěst. Kate i Jirka v ten samí okamžik pohlédli nahoru na skálu.To co viděli jim vyrazilo dech. Bylo to hodně špatný. Měli minimální šanci....

Slzy Elfů 11.kapitola

11. června 2008 v 18:19 | jaaaaaaaaaaaaaaaaaaa
Kapitola 11.
,,No možná i dřív když popoženeme koně,ale víš...Mno...Máme zásob ještě dost, nestmívá se...Nechce se mi tam,byla bych radši kdybychom ji mohli objet."řekla a mimoděk si sáhla na krk.
,,Já nechápu proč?! Děje se něco Kate? Máš nějaký to tušení?"
,,Ne to ne. Ale prostě víš..bojím se že by na mě divně koukali a nebo tak...Nevím jak to říct! Achjo. Dobře,pojedeme tam, ale stejně nevím proč."
,,Protože je to jednodušší, sluníčko."usmál se Jirka a poslal jí vzdušnou pusu.
Kate se musela usmát a divný pocit ji alespoň na chvíli opustil.


Pomalu se blížili k vesnici a Kate měla pravdu,neuběhlo ani půl hodiny a už byli skoro u brány. Z vesnice k nim doléhal zvuk bubnů, křik, hašteření se žen na tržišti, smích dětí a občas zvuk klapotu koňských kopyt po kamenné cestě vedoucí mezi domy.
U brány postávalo několik žen s bílými čepečky na hlavách a krásnými hedvábnými šaty. Jedna z nich se koukala po Jirkovi a pak jen řekla: ,,Vítej v Trepoli, vesnici krásných žen." a pak se společně s ostatními ženami u brány hlasitě rozesmála.

Kate se zamračila a sesedla z koně. Chytila ho za ohlávku a vedla ho mezi domy,na Jirku se ani nepodívala a i přesto jí bylo jasné jak musel zrudnout rozpaky,když ho ta hloupá žena oslovila,nasadila si kapuci a zahalila svoji tvář a především uši.
Domy vesnice byli vchody nasměrovány na východ, zdi byli kamenné, ale překrásně pomalované ornamenty a obrazy především červené a růžové barvy, takže na kameni krásně vynikali. Střechy domů byli doškové, na tehdejší dobu velmi moderní.
Mezi domy se táhla už zmíněná kamenitá cesta lemovaná vždy malým pláckem trávy s několika volně rostoucími květinami nebo jen kvetoucími pampeliškami a jiným plevelem.

Cesta vedla do mírného kopce k rozsáhlému tržišti s malou kašnou uprostřed a zatáčela dál mezi domy.Byla to hlavní cesta. Tržiště vlastně nebylo úplně tržiště, podle Kate se během roku měnilo a mohlo být klidně i občasným místem konání poprav a jiných veřejných záležitostí vesnice. Dřevěné stánky byli postaveny do kruhu, takže návštěvník si mohl v klidu prohlížet vystavované zboží,aniž by se poté musel k dalšímu prodejci nějak proplétat mezi stánky nebo podobně.Prodávali muži i ženy bez rozdílu,dalo se tam sehnat skoro všechno co jste si usmysleli. Jídlo-hlavně:ovoce,zelenina,pečivo,sýry, maso(především vepřové ale dala se sehnat i ryba nebo uzená klobáska),koření a pak také voda,víno,čaje a mléko.Různé šperky,korále, ozdobné dýky,boty a překrásné dámské šaty se spoustou ozdob z korálků a perel.

Opodál tržiště se odehrávalo loutkové divadlo a tak se u něj s Kate zastavil a chvíli pozorovali boj statečného prince s mocným strašlivým čarodějem o ruku překrásné princezny. Od té doby,co přijeli do vesnice, se Kate na svého společníka ani nepodívala,teď stáli bok po boku a koukali na loutky, kolem nich se mačkal hlouček dětí a ti dva vzpomínali i na své dětství. Jirka se letmo dotkl její ruky a ona ho za ni chytla. Stáli mlčky ruku v ruce a napětí mezi nimi náhle vyprchalo jako by z nich tíha posledních dní a hodin spadla. Kate ho s úsměvem na tváři hladila palcem po ruce, v druhé držela za uzdu Matrixe. Chvíli stáli a mlčky dál pozorovali divadlo, když ale bylo jasné, že rytíř čaroděje přemůže, odešli. Cesta se stáčela doleva,vedla okolo hospody odkud k poutníkům doléhaly hlasité mužské hlasy, smích a vůně piva.

Z krčmy právě odešel vysoký muž v černém plášti s kapucí a obrovským tmavým kloboukem na hlavě a teď stál u zdi hned vedle dveří a pozoroval ty dvě ještě skoro děti.
Kate si přitáhla kapuci ještě víc do tváře a sklonila hlavu koukajíc na zem. Muž v tmavém se trochu pousmál, bylo to jen spíš nepatrné zvednutí koutků úst, ale za úsměv se to považovat dalo. Pak klimbavou chůzí odešel pryč,byl z něj cítit česnek a hlavně víno.
Kate spadl kámen ze srdce,ten chlap na ni působil divně a přitom to bylo způsobeno jen tím hloupým černým kabátem a kloboukem.V duchu si nadávala jak se mohla nechat jen tak vyděsit.


Jirka si všiml jejího dřívějšího zneklidnění , rozhlédl se okolo sebe, chytil Kate pod bradou a podíval se jí do obličeje.Nepřemohl nutkání políbit její plné rty.
Chvilku tam stáli,zdrželi se za ruce s ústy přitisknutými k sobě a očima zavřenýma. Když už koně začali znuděně frkat a přešlapovali z nohy na nohu, pustili se a rozhodli se pokračovat dál v cestě. Teď se kate cítila naprosto klidně, cítila létat motýlky v břiše, byla do Jirky opravdu velmi zamilovaná a zároveň jí mrzelo že ho dostala do jistého nebezpečí.

Cesta už se dál tolik neklikatila,čekala je příjemná rovina a viděli už další bránu-tentokrát vedoucí z vesnice ven. Za sebou uslyšeli ty bubny, co slyšeli ještě když byli před vesnicí. Otočili se a spatřili dlouhý průvod s krásnými dlouhonohými tanečnicemi v čele, kapelou a vesničany v maskách táhnoucí se za nimi. Kate a Jirka přidali do kroku a oba přemýšleli co asi můžou vesničané slavit.Raději ještě přidali do kroku, aby stihli včas projít branou z vesnice a neztratit se jeden druhému v tom chumlu. Stihli to jen tak tak a hned za branou se otočili, aby si ještě mohli prohlédnout zástup. Shlédli takový zvláštní tanec těch dívek vepředu a Kate jim jen tiše záviděla ty krásné šaty, třásně a korálky ve vlasech. Průvod pokračoval okolo brány vesnice až zmizel Jirkovi i Kate z dohledu. Až teď si oba všimli , že se před nimi tyčí další opevnění s budovami. Komplex byl obehnán hradbami a vypadalo to spíš na menší město. Chvíli stáli a koukali na to.

Kate uslyšela jak Jirkovi velmi hlasitě zakručelo v břiše a až teď si uvědomila , jaký má vlastně hlad. Pomalu šli směrem k městečku.
Bylo divné,že si ho nevšimli ještě před tím, než vešli do vesnice. Městečko bylo celkem velké. Na dřevěné tabuli pověšené na hradbách byl modrým vlnitým písmem napsán jeho název- Corholrm. Nic zvláštního,pomyslela si Kate a pak se koukla na Jirku. Zachytil její pohled a koukl na ní a zazubil se.
,,Pojedeme dovnitř do města?"řekla ,,Nebo si to objedeme?"
,,Jak chceš krásko."zazubil se
,,Já nevím..Asi tam bude hodně lidí, pojedeme okolo a cestou se najíme?."
,,To není vůbec špatný nápad"
,,A myslím..moment."koukla do mapy Kate ,,Jo,je tam potok nebo možná pomalejší řeka. Mohli bychom se tam skočit vykoupat ,zaplavat si ." usmívala se široce Kate.
,,Řeka..." Řekl Jirka a to slovo povaloval v ústech jakoby chutnalo jako štavík. ,,Řeka..no jasně.."přikývnul a snažil se tvářit normálně i když mu to vhánělo slzy do očí.
,,Promiň" zamumlala Kate a pohladila Jirku po rameni.
,,Co?Dobrý,je to v pořádku krásko. Nic se neděje" pokusil se usmát Jirka , ale byl to spíš bolestný úsměv plný smutku.
,,Měla jsem asi raději mlčet."zamumlala Kate a pobídla koně ke klusu.
,,Kate, nic se neděje,jasný?" řekl už normálně Jirka když k ní s Nodym doklusali.
,,Dobře..Mám tě moc ráda Jirko."usmála se na něj Kate a koukla zkoumavě.
Jirka se usmál štěstím a řekl že ji má taky moc rád. Jeli společně klusem a pořád si povídali.

Slunce stoupalo víš a víš na oblohu a když bylo nad nimi, dorazili k takovému plácku porostlému trávou hned u řeky. Kate měla pravdu,protože to byla říčka s klidným proudem vody, krásně čistá a dokonce v ní plavali i ryby. Od vodní hladiny se odráželi dopadající sluneční paprsky a vše vypadalo ještě světlejší. Bylo příjemně teploučko. Museli by stejně už zastavit i kdyby tu to místo nebylo. Měli záda celá rozlámaná a hrozně je bolel zadek od koňského hřbetu.Kate tiše klela, že si nekoupili ve městě aspoň sedlo.

Na protějším břehu říčky bylo vysoké rákosí a asi 3 kachny, hlasitě za kejhaly a odletěly neznámo kam.Oba břehy řeky lemovala vysoká tráva a občas nějaký ten bodlák nebo pampeliška. V trávě lezl sem tam nějaký brouk a nebo mravenec.

Kate i Jirka rychle sesedli z koní a ucítili pocit obrovské úlevy v oblasti zad. Koně sehnuli hlavy a začali žrát všudypřítomnou trávu.Kate vytáhla z tašky jídlo a hlavně vodu a společně s Jirkou začala obědvat. Cítila jak jí každé sousto klouzá až do žaludku a snažila se co nejdéle vnímat jeho chuť a vůni. Mlčky se na sebe usmívali, protože po většinou měli plnou pusu jídla, ale i tak si Kate všimla že není Jirka ve své kůži, každou chvíli bloudil pohledem k vodě a pak měl takový ten zasněný výraz ve tváři. Asi to nebyl nejlepší nápad, ale bylo tam opravdu krásně. Najedli se a chystali se pokračovat v cestě i když tělo protestovalo.Vyhoupli se do sedel a pokračovali dál v cestě.

Slzy Elfů 10.kapitola

11. června 2008 v 18:18 | jaaaaahahahaaa
Kapitola 10.

Celou noc se jí zdál ten samý sen co minule. Znovu se ocitla v tom lese, bosé nohy ve studené trávě, elfa a přízraky co ho pronásledují, ale tentokrát doběhla k místu kam položil elf ten předmět a hmátla pro něj. Chviličku prsty přejížděla po předmětu v mechu ,než se odvážila vyndat ho.Na okamžik zvedla hlavu, aby se ujistila, že jí nikdo nesleduje. Obraz se rozlpýval a ona se probudila. Byla na sebe naštvaná, protože znovu nevěděla co to bylo. Promnula oči a zjistila že už začíná svítat.

Okolo štěbetali ptáci, cvrkali cvrčci a všichni se probouzeli do nového dne. Slunce bylo zahaleno v mlhavém závoji a jen trochu vykukovalo jeho narůžovělé čelo.Schovávalo se za vysokým kopcem na obzoru,
postupně stoupalo víš a víš na oblohu. Bylo to krásné ráno. Všude voněla tráva, bylo příjemně chladno a občas slabounce zafoukal větřík a pocuchal Kate vlasy. Jirka stále ještě spal, zachumlaný v dece a klidně oddechoval. Kate si rozepla řetízek a elfím amuletem a položila ho před sebe na plášť. Chtěla ho pořádně prozkoumat. Vypadal jako ze stříbra,nebo možná bílého zlata, ale nebyl. Na to byl příliš lehký a navíc Kate pochybovala, že by elfové použili zlato nebo stříbro na zhotovení nečeho tak důležitého. Uprostřed byla slza z něčeho modrého, prostě to byl střed ve tvaru slzy s modrou barvou a lehce průsvitný.Okolo něj se různě točily stříbrné pásky a ten nejdelší končil ve smyčce,kterou byl provlíknut řetízek. Kate přejížděla prsty po řetízku a usmívala se.

Najednou se něco změnilo, trvalo jí chvíli než přišla na to, co se stalo. Ptáci už nezpívali, cvrčci přestali cvrkat a rozhostilo se napjaté ticho, ani vítr už nezafoukal. Kate se rozhlédla okolo sebe a sevřel se jí žaludek. Podívala se na elfí symbol a nemohla uvěřit tomu co vidí, slza uprostřed amuletu jasně modře zářila a v pruhu světla se začali přemítat nějáké obrazy. Viděla spoustu stromů, jak začínají doslova uvadat, jsou holé bez listů, šednou. Dále viděla nějákou vesnici, mrtvé lidi, kočky, psy, ti všichni leželi na cestě ve vesnici a celkově bylo vše šedé a smutné. Viděla černý palác, ve zdech byli lebky lidí, draků...Nad ním byla černá obloha a blýskalo se. Pak se obraz změnil naposledy a Kate spatřila postavu,která sedí před krbem, kouká do ohně a trošku se usmívá. Poznala toho elfa ze svých snů. Obraz se rozplynul a jako-by se vrátil zpět do slzy. Kate si připadala jako omráčená a nevěděla co si má představit, co by to mohlo znamenat?!Ty mrtvoli,lebky a na konec ten elf..Z přemýšlení jí vytrhl pocit, že ji někdo porozuje. Otočila se a instinktivně sáhla po přívěsku a řetízku, schovala ho do dlaně. Jirka ležel s rukama pod hlavou a usmíval se na ni. Taky se usmála a uklidnila se. Chvíli na sebe beze slova koukali, ale Kate připadalo, že se na ni dívá jinak než dřív. Bojí se jí snad? Nebo se mu hnusí, protože je poloelfka? Nebo se jí to jen zdá?

Trochu nejistě se usmála a koukala mu do očí. Snažila se zachytit nějáké jeho myšlenky, ale byla příliš rozrušená. Vstala a z tašky vytáhla kousek chleba a sýru, podala je Jirkovi, který ji pohladil po ruce. Pousmála se, ale pořád se cítila trochu nejistě.
Možná to byl jen pocit a možná jí odsuzuje,bojí se jí?!Byla z toho smutá.
A co bude s nimi vlastně dál?

Hned jakmile se dostatečně nasytili, sbalili si věci , uhasili oheň a znovu se vydali na cestu. Koně byli odpočatí a tak cesta ubíhala mnohem rychleji, než minulý večer. Kate v hlavě vířily stovky otázek na které neznala odpovědi a snažila se na nějaké usilovně přijít. Jirka si všiml jejího zamyšleného pohledu a chvíli ji pozoroval , než ji vyrušil.

Z profilu byla stejně krásná jako zepředu. Měla trochu zasněný a nepřítomný pohled v jejích překrásně modrých očích, malinko se usmívala a vítr si pohrával s jejími vlnitými vlasy a odkrýval zašpičatělé uši. V sedle seděla rovně a působila hrdým dojmem.
,,Kate?"
Žádná odpověď se mu nedostavila, byla jako-by v transu a stále nepřítomně hleděla před sebe. Zkusil to znovu a o poznání hlasitěji. ,,Kate?Kate slyšíš?"
Konečně sebou trochu trhla a otočila hlavu k němu, usmálala se a trochu se podrbala vzadu na hlavě. To dělala vždy když byla trochu v rozpacích nebo si nevěděla rady,tentokrát byla pouze v rozpacích. Zamrkala a na okamžik odhalila své bílé zuby.
,,Co jsi povídal Jirko?Promiň trošku sem vypnula,v noci sem toho moc nenaspala."zalhala a znovu si prohrábla vzadu vlasy.
,,To je v pořádku." Jirka se usmíval nad jejím drobným zlozvykem, připadalo mu to velmi roztomilé. ,,Dnes je krásně viď? Myslím si,že do půl hodiny bychom mohli být tamhle v té vesnici ne?" pravil a ukázal prstem před sebe.