Kapitola 16.
Kate nechápala co se děje, jen před sebou dál držela "elfí slzu" ve snaze se ubránit. Pak se začalo dít něco zvláštního. Všechno se odehrálo hrozně rychle, trvalo to jen několik desítek vteřin. Tím odporným místem plným skřetů, ohňů, stromů a skal se rozlilo ostře bílé světlo. Chvíli trvalo, než si Kate uvědomila odkud se světlo bere, že vychází z elfího amuletu. Zdálo se jí, že jako by z dálky slyšela pomalou, klidnou hudbu, která zněla jako hra na harfu. Skřeti začali šílet, otočili se a rychle mizeli ve skalních otvorech. Bubny utichly a ozývalo se jen naříkání skřetů. Jakmile zmizel i poslední skřet v jeskyni, světlo z "elfí slzy" zhaslo, hudba utichla a Kate tu zůstala opět téměř sama s tělem svého chlapce v náruči. Jakmile se podívala na teď už nerovnou cestu mezi stromy, pokrytou vrstvou šípů a krve; všimla si, že jeden z jejich koní je mrtvý. Nejprve nemohla rozeznat, který z nich to vlastně je, ale ten který tam jen tak ležel byl Matrix. Její jediný přítel, její věrný kůň. Ztratila dnes, už téměř vše co šlo.
Co dál? Co si tu počnu sama v lese? Nezvládnu to.
Znovu se podívala na koně ležícího na cestě a zjistila, že se mu nezvedá břicho, takže nedýchá. Pak pohnula prsty a ucítila studenou kůži svého milého, pohladila ho po tváři a její slzy kapaly na Jirkův obličej.
Opravdu umřel. Nedýchal. Nebilo mu srdce. Umřel. Už ani krev z té ošklivé rány na břiše netekla. Jirka byl mrtvý a nešlo to vzít zpět. A co dál? Budu sama.
Kdyby jste ji viděli, asi by jste se rozplakali taky. Byla jako reklama na neštěstí. Pohnulo by to i s tím největším necitou.
Hnědé vlnité vlasy měla rozcuchané a plné jehličí, hlíny a mechu. Nebesky modré oči byli teď opuchlé od pláče, zarudlé a chyběla jim taková ta jiskra štěstí. Spíš jen tupě zíraly. Přes tvář se jí táhly šmouhy od hlíny. Ruce svíraly tělo mrtvého člověka zmáčeného krví a slzami. Člověka probodnutého šípy, celého od bláta. Za nehty měla špínu a ruce taky špinavé od bláta a krve.
Seděla v mechu, skrčená a plakala. I elfové mohou plakat.
Elfí slzu ukryla zpět pod košili a rozhlédla se znovu kolem sebe.Okolo ní se povalovalo několik mrtvých skřetů bez hlavy, nebo s rozpáraným břichem.
Konečně k ní přišel Nody- Jirkův kůň ; několikrát do ní strčil hlavou, dokud se na něj nepodívala. Opatrně si vzala Jirkům dlouhý meč a pak se snažila dostat Jirku do sedla. Nakonec se spokojila s tím, že ho přehodila přes koňský hřbet. Pak ze svého mrtvého koně sebrala svoji tašku a naskočila na Nodyho. Pobídla ho ke cvalu.
Přes slzy téměř neviděla, přidržovala Jirku na koňském hřbetě a občas se vyhýbala velkým větvím, které ji chtěli šlehnout do uplakaného obličeje. Ani cesta z lesa ven nebyla snadná. Stříleli po ní skřeti, slyšela vytí vlků a divokých psů. Nic se jí ale naštěstí nestalo. Les postupně řídl a proudilo do něj čím dál, tím víc světla. Působilo to alespoň trošku uklidňujícím dojmem.
Co dál? Co si tu počnu sama v lese? Nezvládnu to.
Znovu se podívala na koně ležícího na cestě a zjistila, že se mu nezvedá břicho, takže nedýchá. Pak pohnula prsty a ucítila studenou kůži svého milého, pohladila ho po tváři a její slzy kapaly na Jirkův obličej.
Opravdu umřel. Nedýchal. Nebilo mu srdce. Umřel. Už ani krev z té ošklivé rány na břiše netekla. Jirka byl mrtvý a nešlo to vzít zpět. A co dál? Budu sama.
Kdyby jste ji viděli, asi by jste se rozplakali taky. Byla jako reklama na neštěstí. Pohnulo by to i s tím největším necitou.
Hnědé vlnité vlasy měla rozcuchané a plné jehličí, hlíny a mechu. Nebesky modré oči byli teď opuchlé od pláče, zarudlé a chyběla jim taková ta jiskra štěstí. Spíš jen tupě zíraly. Přes tvář se jí táhly šmouhy od hlíny. Ruce svíraly tělo mrtvého člověka zmáčeného krví a slzami. Člověka probodnutého šípy, celého od bláta. Za nehty měla špínu a ruce taky špinavé od bláta a krve.
Seděla v mechu, skrčená a plakala. I elfové mohou plakat.
Elfí slzu ukryla zpět pod košili a rozhlédla se znovu kolem sebe.Okolo ní se povalovalo několik mrtvých skřetů bez hlavy, nebo s rozpáraným břichem.
Konečně k ní přišel Nody- Jirkův kůň ; několikrát do ní strčil hlavou, dokud se na něj nepodívala. Opatrně si vzala Jirkům dlouhý meč a pak se snažila dostat Jirku do sedla. Nakonec se spokojila s tím, že ho přehodila přes koňský hřbet. Pak ze svého mrtvého koně sebrala svoji tašku a naskočila na Nodyho. Pobídla ho ke cvalu.
Přes slzy téměř neviděla, přidržovala Jirku na koňském hřbetě a občas se vyhýbala velkým větvím, které ji chtěli šlehnout do uplakaného obličeje. Ani cesta z lesa ven nebyla snadná. Stříleli po ní skřeti, slyšela vytí vlků a divokých psů. Nic se jí ale naštěstí nestalo. Les postupně řídl a proudilo do něj čím dál, tím víc světla. Působilo to alespoň trošku uklidňujícím dojmem.