Kapitola 17.
Kůň šel jen krokem, na zemi byli popadané větve a tak jen velmi opatrně našlapoval. Kate se pohroužila do vlastních myšlenek, už byli dávno za lesem a blížili se k rozsáhlé rovině.
Kate pohřbila Jirku již před třemi dny na velmi krásném místě, co bylo poblíž toho lesa pod vysoký rostlý javor. Bylo to místo na slunci s krásně zelenou trávou a květinami, zřejmě tu tekla pod povrchem voda a zavlažovala tak kořeny rostlin. Kate opatrně položila Jirku z koňského hřbetu do trávy a pak začala hloubit díru nožem. Věřte mi že to nebyla žádná hračka, potila se u toho jako kůň a příšerně ji bolelo celé tělo. I když byla pravda, že srdce jí bolelo stokrát víc. Když byla jáma dost hluboká, Kate na dno položila otcův plášť, pak do něj zabalila Jirku, hodila tam jednu překrásnou květinu, která rostla u stromu a pak hrob zasypala odházenou hlínou. Věřte, že se u toho hodně naplakala. Byla stále ještě trochu dítě, kterému byl svěřen příliš těžký úkol, asi jako když řeknete, aby vám dítě předškolního věku sečetlo tři trojmístná čísla dohromady. Pokud není geniální, tak nemá šanci to zvládnout.
Na hrob potom položila několik bílých kamenů a vytvořila obrázek slzy. Kameny jsou tam stále a nic s nimi nedokázalo pohnout. Hlína sice už zarostla trávou, ale kameny stále bílé jako křída a vytvářejí stejný obrazec.
Opatrně poklekla vedle hrobu, sklonila hlavu k trávě a začala šeptat taková zvláštní slova, který sama nikdy předtím neslyšela, ale najednou ji vyvstaly v hlavě a ona přesně věděla co znamenají. Dost zvláštní.
,,Órenya linda cenwelyo. Ava aista. Melinye le. Melmë cuilenyo. Meldanya tenn' enomentielva. Órenya nainuva tenn' encenuva le." šeptala a slova ji klouzala po jazyku, jakoby je znala od jak živa. Když domluvila, nechala spadnout několik svých slz do hlíny a teprve poté vstala. Lehce si oprášila kolena od hlíny a trávy a podívala se na modrou oblohu. Přivřela oči a chvíli tak jen nehybně stála, čerpala energii a vnímala každý zvuk a vůni přírody. Zhluboka dýchala a nechala si lehkým vánkem cuchat vlasy.
Poté přistoupila k Nodymu, vytáhla z tašky na jeho zádi mapu a prohlížela si ji, přemýšlela kde je a kudy se přesně dát. Jakmile měla dost nastudovanou cestu, poplácala Nodyho po krku, lehce na něj vyskočila a krokem se vydali dál.
Teď klusala po rozsáhlé plošině porostlé trávou a občas nějakým menším stromem. Už dlouho se necítila tak opuštěná. Vysoko nad její hlavou létali ptáci a k ní občas dolehl jejich křik. Před ní se rozprostírala jen trávou porostlá plošina a v dáli byla zase jen tráva. Přitom seděla na koni už několik hodinu a vypadalo to, jako by rovina neměla hranice a už vůbec konec kde . Bylo to tak trochu k pláči, Kate už to chtěla mít všechno za sebou. Sama putovala už tři dny a v noci toho moc nenaspala. Probouzela se z ošklivých snů s rozbušeným srdcem jako o závod a s pocitem vyprahlosti v ústech. Po probuzení z ošklivých snů plných smrti, se jí nikdy nepodařilo znovu usnout a proto si vždy sbalila věci a vydala se na další cestu. Připadalo jí to všechno jako sen trvající celou věčnost, ze kterého by se probudila a byla by doma ve svém pokoji. Možná že ji matka mlátila, ale raději by se nechala tyranizovat, než vidět Jirku umírat a teď trčet v nějaké pustině téměř bez vody.
Když cestujete sami je to o dost nebezpečnější a náročnější na psychiku, než když jste ještě alespoň s jednou milou osobou.
Za prvé vás může kdokoli napadnou a témeř vždy v přesile, protože jste sami. Navíc vám nemá kdo krýt záda v případě přepadení. Já osobně bych nechtěla sama cestovat ani za nic. A ani Kate se to příliš nezamlouvalo.
Za druhé se i cítíte o dost bezpečněji a jistěji, když je vedle vás někdo známý. Navíc si ani nemáte s kým popovídat když jste sami. A co teprve, když nevíte kudy dál?Nebo jinak poradit? Chybí vám někdo na koho se dá spolehnout.
Kate pohřbila Jirku již před třemi dny na velmi krásném místě, co bylo poblíž toho lesa pod vysoký rostlý javor. Bylo to místo na slunci s krásně zelenou trávou a květinami, zřejmě tu tekla pod povrchem voda a zavlažovala tak kořeny rostlin. Kate opatrně položila Jirku z koňského hřbetu do trávy a pak začala hloubit díru nožem. Věřte mi že to nebyla žádná hračka, potila se u toho jako kůň a příšerně ji bolelo celé tělo. I když byla pravda, že srdce jí bolelo stokrát víc. Když byla jáma dost hluboká, Kate na dno položila otcův plášť, pak do něj zabalila Jirku, hodila tam jednu překrásnou květinu, která rostla u stromu a pak hrob zasypala odházenou hlínou. Věřte, že se u toho hodně naplakala. Byla stále ještě trochu dítě, kterému byl svěřen příliš těžký úkol, asi jako když řeknete, aby vám dítě předškolního věku sečetlo tři trojmístná čísla dohromady. Pokud není geniální, tak nemá šanci to zvládnout.
Na hrob potom položila několik bílých kamenů a vytvořila obrázek slzy. Kameny jsou tam stále a nic s nimi nedokázalo pohnout. Hlína sice už zarostla trávou, ale kameny stále bílé jako křída a vytvářejí stejný obrazec.
Opatrně poklekla vedle hrobu, sklonila hlavu k trávě a začala šeptat taková zvláštní slova, který sama nikdy předtím neslyšela, ale najednou ji vyvstaly v hlavě a ona přesně věděla co znamenají. Dost zvláštní.
,,Órenya linda cenwelyo. Ava aista. Melinye le. Melmë cuilenyo. Meldanya tenn' enomentielva. Órenya nainuva tenn' encenuva le." šeptala a slova ji klouzala po jazyku, jakoby je znala od jak živa. Když domluvila, nechala spadnout několik svých slz do hlíny a teprve poté vstala. Lehce si oprášila kolena od hlíny a trávy a podívala se na modrou oblohu. Přivřela oči a chvíli tak jen nehybně stála, čerpala energii a vnímala každý zvuk a vůni přírody. Zhluboka dýchala a nechala si lehkým vánkem cuchat vlasy.
Poté přistoupila k Nodymu, vytáhla z tašky na jeho zádi mapu a prohlížela si ji, přemýšlela kde je a kudy se přesně dát. Jakmile měla dost nastudovanou cestu, poplácala Nodyho po krku, lehce na něj vyskočila a krokem se vydali dál.
Teď klusala po rozsáhlé plošině porostlé trávou a občas nějakým menším stromem. Už dlouho se necítila tak opuštěná. Vysoko nad její hlavou létali ptáci a k ní občas dolehl jejich křik. Před ní se rozprostírala jen trávou porostlá plošina a v dáli byla zase jen tráva. Přitom seděla na koni už několik hodinu a vypadalo to, jako by rovina neměla hranice a už vůbec konec kde . Bylo to tak trochu k pláči, Kate už to chtěla mít všechno za sebou. Sama putovala už tři dny a v noci toho moc nenaspala. Probouzela se z ošklivých snů s rozbušeným srdcem jako o závod a s pocitem vyprahlosti v ústech. Po probuzení z ošklivých snů plných smrti, se jí nikdy nepodařilo znovu usnout a proto si vždy sbalila věci a vydala se na další cestu. Připadalo jí to všechno jako sen trvající celou věčnost, ze kterého by se probudila a byla by doma ve svém pokoji. Možná že ji matka mlátila, ale raději by se nechala tyranizovat, než vidět Jirku umírat a teď trčet v nějaké pustině téměř bez vody.
Když cestujete sami je to o dost nebezpečnější a náročnější na psychiku, než když jste ještě alespoň s jednou milou osobou.
Za prvé vás může kdokoli napadnou a témeř vždy v přesile, protože jste sami. Navíc vám nemá kdo krýt záda v případě přepadení. Já osobně bych nechtěla sama cestovat ani za nic. A ani Kate se to příliš nezamlouvalo.
Za druhé se i cítíte o dost bezpečněji a jistěji, když je vedle vás někdo známý. Navíc si ani nemáte s kým popovídat když jste sami. A co teprve, když nevíte kudy dál?Nebo jinak poradit? Chybí vám někdo na koho se dá spolehnout.