close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Slzy Elfů 34.kapitola

11. června 2008 v 18:42 | gkgfjkgk
Kapitola 34.
Probudil ji jarní déšť postupně měnící se na pořádnou bouřku, který vytrvale bubnoval do dřevěné stěny stromu jako opozdilý spěchající host. I přestože začalo docela vydatně pršet, to hrozné nesnesitelné dusno k zalknutí, které se táhlo celou nocí jako had a které vše přikrylo jako obrovská těžká neviditelná peřina, stále přetrvávalo a znepříjemňovalo začínající jarní den, jako otravný hmyz. Kate musela hned po probuzení přemýšlet, zda má polštář pod svojí hlavou promočený od začínajícího deště, nebo od svých vlastních hořkých slz, které se jí celou noc draly do očí. Přemýšlela, jestli je možné, aby do místnosti zatékalo, ale náhle do místnosti vletěl slabý větřík a zodpověděl Kate otázku, protože najednou ucítila studené potůčky, které pramenily v jejích očích a pomalu tekly po tvářích pryč. Pochopila, že plakala, ale proč? Kvůli Dínendalovi?

Nejprve si nemohla vůbec vzpomenout, co se jí celou horkou a již skoro letní noc zdálo, ale jako mávnutím kouzelného proutku jí v mysli vyvstala jedna věta, která ji opět začala pronásledovat i když se jí Kate snažila mermomocí zapomenout a bláhově si myslela, že se jí to podařilo. NEZAPOMEŇ, NESMÍŠ NA MĚ-. V tu chvíli se jí vybavil i celý sen.

Johny ležící na zemi v jehličí a mechu, z ramene, nohy a břicha mu trčí špičky šípů a všude okolo něj je krev. Po jeho krásné mladé tváři stékají teplé slzy bolesti, ten jeho zastřený pohled, jako by ji téměř před sebou neviděl a pak řekl roztřeseným hlasem mezi suchými popraskanými rty: ,,Nezapomeň. Ne- nesmíš na mě. Miluju tě. Pořád." Koukala na jeho bílý obličej a slyšela svůj roztřesený uplakaný hlas, jak říká: ,, Pst Johny, šetři se. Ty neumřeš, bude to fajn. Koukni na mě. Jsem tady!" a stále ho drží v náruči.
,,Mu-musíš to dokázat. Musíš tam jít, dej po-pozor na sebe. Já...miluju t-." a pak zavřel svoje krásné oči a přestal dýchat. Třásla s ním, ale nijak to nepomohlo, byl mrtvý. Viděla jeho naprosto bezvládné tělo, košili promočenou čerstvou krví, která kapala do zeleného mechu a dodala mu divný zelený odstín ; krev, která mu tekla ještě z ramene, nohy a jednoho ucha.

NEZAPOMEŇ, NESMÍŠ NA MĚ-. V tu chvíli si konečně uvědomila, že má ruce tak silně zaťaté v pěsti, až jí zbělely klouby ; do očí se jí derou slzy a kouše se do spodního rtu tak silně, až v ústech cítí hořkou pachuť své vlastní krve.

Déšť zhoustl do šedavé clony, která vše zakryla ; obloha dostala tmavě fialový odstín a tu a tam ji křižovaly klikaté blesky za doprovodu hlasitého hlubokého hřmění, při kterém se každý instinktivně přikrčil. Velmi nepříjemně a razantně se ochladilo a to tíživé dusno konečně pominulo, proto se kate oblékla do teplého vlněného svetru s vysokým límcem barvy kapučína, dlouhých krémových kalhot a teplých bavlněných ponožek barvy šlehačky. Posadila se na měkkou matraci a koukala ven do hustého bouřkového deště.
NEZAPOMEŇ, NESMÍŠ NA MĚ-. Stále se jí v hlavě opakovala tato věta jako na rozbité gramofonové desce, která nejde z přístroje vyndat a vypnout. Upřeně hleděla do postupně slábnoucího deště a oddávala se potlačovaným vzpomínkám.
Přemýšlela, jestli má dál zůstat, nebo se vrátit k rodině. A konečně ji napadlo, jak se spojit s Tamarou, vždycky bylo mezi nimi NĚCO co si ani jedna z nich neuměla vysvětlit, ale přece jen to obě sdílely. Něco jako telepatie, ale daleko rozvinutější. Stačilo, aby se pořádně soustředila a tu druhou to zasáhlo jako blesk z čistého nebe a hned věděla, co ta druhá potřebuje.

Tam? Tamaro? Prosím ozvy se mi. Posílala myšlenky sestře, když seděla rovně na matraci v plném soustředění. Nevnímala nic okolo sebe a jediné na co právě myslela, byla její sestra Tamara o stovky a možná tisíce kilometrů dál. Chvíli se vůbec nic nedělo a Kate to již chtěla pomalu vzdát, když najednou ucítila a především uslyšela ve své hlavě další hlas patřící Tamaře.
Kate? Jsi to vážně ty? Ptal se hlas trochu nezřetelně, ale přece.
Tak ráda tě slyším sestřičko. Honem mi řekni, co je doma nového? Co ty, Nela a máma? Rychle mluv.
Je mi to hrozně moc líto, ale máma onemocněla a ......V tu chvíli se Tamara odmlčela.
Pane bože. Je v pořádku, že ano?
Umřela, Kate. Teď jsem i s malou Nelou u táty, našli jsme ho a on mi řekl o tom, že jsi od něj dostala něco a poslal tě k elfům. Prý je taky elf. Je to nemožný. Jak se má Johny? A hlavně mi rychle řekni, kde teď jsi?
Kate se snažila nebrečet, aby neztratila spojení, ale šlo to jen velmi obtížně. Musíš ty i táta sem, je to tu skvělí a ráda bych tu zůstala napořád a vyřiď tátovi, že ho sem přímou. Jsem už u těch elfů, podařilo se mi to! Johny...je mrtvej. Tentokrát nepřekonala slzy a samozřejmě se přestala soustředit, takže Tamaru ztratila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama