Kapitola 35.
Byla tma. Noc se snesla na travnatý palouček mezi stromy, jako tmavý neprůsvitný závoj a všechno osvětlené malými kouzelnými lampiony mělo hned jemnější rysy. Po trávě tančily velké dlouhé stíny tancujících elfů, které se mísily do vln, jenž se přes sebe přelévaly a zase odlévaly, jako na otevřeném moři. Ale tato slavnost nebyla už tak hlučná, jako předchozí, protože to byla noc očekávání a zázraků. Byli na jiném palouku, než prvně a jejich počet se značně snižoval s rostoucí tmou. Hudebníci hráli velmi pomalé a klidné melodie, které se opakovaly stále dokola a splývali dohromady v jednu krásnou stále se opakující píseň, jenž se linula k vašim uším a pak vám hrála stále dokola v hlavě, jako na gramofonové desce. Královna seděla mezi svými přáteli u stolu a tiše si s nimi šeptala.
Kate seděla v suché trávě naproti Dunhovi a jeho elfce ; Dínendala ani Mótima poslední dva dny téměř neviděla a když ano, tak se jim obloukem vyhnula, ale teď se k ní pomalu blížil Dínendal. Nechtěla se na něj dívat, moc jí ublížil, aniž by věděl jak. Myslela si, že se mu líbí a věděla jistě, že se líbí on jí. Rychle vstala a směrem k usmívajícímu se páru zamumlala vysvětlení: ,,Omluvte mě, musím si odskočit." ale vlastně ani nevěděla, jestli jí ti dva zamilovaní holoubkové vůbec slyšeli, ale v tu chvíli si tím příliš hlavu nelámala a rychle zmizela mezi hustým porostem stromů rostoucím okolo palouku.
Měsíc stoupal stále výš a vypadal, jako obrovský bílý balón, který vše osvětloval, takže to vypadalo téměř jako za bílého dne. Prodírala se mez hustým porostem, několik větviček ji škráblo přes ruku, ale ona pokračovala dál, aniž by věděla kam. Ocitla se na malé louce mezi stromy u bublajícího potůčku, který svým tichým šuměním Kate trochu uklidnil. Mezi tím doběhl Díendal k zamilovanému páru-trpaslíkovi a elfce- a sháněl Kate, protože s ní podle jeho slov musel nutně mluvit o něčem velmi důležitém. Dunha ho uklidnil a vybídl ho, aby na ni počkal spolu s nimi v trávě, protože by se měla každou chvíli objevit.
Kate udělala několik kroků k potůčku a všimla si, jak se na vodní hladině odráží světlo měsíce a ještě její tvář, která se zvláštně vlnila ve směru proudu vody. V tu chvíli za sebou uslyšela svoje jméno, první co ji napadlo bylo, že ji Dínendal přece jen našel a teď na ni nechápavě civí, ale to jí může být jedno, protože ona slíbila, že nezapomene. Z přemýšlení ji vytrhlo další zašeptání jejího jména a tak se na příchozího velmi pomalu otočila, v tu chvíli doslova zkameněla na místě úlekem, úžasem a překvapením. Ruku si položila na otevřená ústa a s vytřeštěnýma očima na něj koukala. Jediné na co se v tu chvíli zmohla bylo velmi tiché zašeptání: ,,Pane bože, to není možné." jinak byla naprosto neschopná slova.
Kate seděla v suché trávě naproti Dunhovi a jeho elfce ; Dínendala ani Mótima poslední dva dny téměř neviděla a když ano, tak se jim obloukem vyhnula, ale teď se k ní pomalu blížil Dínendal. Nechtěla se na něj dívat, moc jí ublížil, aniž by věděl jak. Myslela si, že se mu líbí a věděla jistě, že se líbí on jí. Rychle vstala a směrem k usmívajícímu se páru zamumlala vysvětlení: ,,Omluvte mě, musím si odskočit." ale vlastně ani nevěděla, jestli jí ti dva zamilovaní holoubkové vůbec slyšeli, ale v tu chvíli si tím příliš hlavu nelámala a rychle zmizela mezi hustým porostem stromů rostoucím okolo palouku.
Měsíc stoupal stále výš a vypadal, jako obrovský bílý balón, který vše osvětloval, takže to vypadalo téměř jako za bílého dne. Prodírala se mez hustým porostem, několik větviček ji škráblo přes ruku, ale ona pokračovala dál, aniž by věděla kam. Ocitla se na malé louce mezi stromy u bublajícího potůčku, který svým tichým šuměním Kate trochu uklidnil. Mezi tím doběhl Díendal k zamilovanému páru-trpaslíkovi a elfce- a sháněl Kate, protože s ní podle jeho slov musel nutně mluvit o něčem velmi důležitém. Dunha ho uklidnil a vybídl ho, aby na ni počkal spolu s nimi v trávě, protože by se měla každou chvíli objevit.
Kate udělala několik kroků k potůčku a všimla si, jak se na vodní hladině odráží světlo měsíce a ještě její tvář, která se zvláštně vlnila ve směru proudu vody. V tu chvíli za sebou uslyšela svoje jméno, první co ji napadlo bylo, že ji Dínendal přece jen našel a teď na ni nechápavě civí, ale to jí může být jedno, protože ona slíbila, že nezapomene. Z přemýšlení ji vytrhlo další zašeptání jejího jména a tak se na příchozího velmi pomalu otočila, v tu chvíli doslova zkameněla na místě úlekem, úžasem a překvapením. Ruku si položila na otevřená ústa a s vytřeštěnýma očima na něj koukala. Jediné na co se v tu chvíli zmohla bylo velmi tiché zašeptání: ,,Pane bože, to není možné." jinak byla naprosto neschopná slova.