close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Kterak huculský koník k úhořímu pruhu přišel

5. září 2008 v 18:07 | Kterak huculský koník k úhořímu pruhu přišel

Kterak huculský koník k úhořímu pruhu přišel

Úhoří pruh je černý a nachází se na hřbetě koně, ale né každý kůň ho má!
Mají ho pouze primitivní plemena (né že by byli blbí =O) ) a já znám povídku o tom, jak možná vznikl úhoří pruh...
Jen čtěte...
Nebylo to ani za devatero horami, ani za sedmero řekami, tenhle příběh se stal - věřte nebo nevěřte - na jedné farmě se stájí, dvorem a ohradama. A bylo to vlastně o kousek dál - u lesního rybníku Ježek. Zrovna tam, kde je ticho a stromy a voda na jaře ledová, až se tají dech.
Neptejte se, kdy to bylo. Nebo se klidně ptejte. Mohlo to být dávno nebo včera a kdoví, jestli jsme si to jen nevymysleli. Vymyslela to duhová dáma jménem Fantazie, která se nám občas v hlavě probudí a pohladí nás sametovým nápadem...
Ať už to bylo kdykoliv, zkrátka se stalo, že malý huculský Koník, ještě hříbátko, takový ten nohatý mrňous, samé koleno, chlupáček neposedný, si najednou při ukusování mezi dvěma žvejknutími uvědomil, že to jejda není ono jako včera. Ale co není ono ? Co je jiné ? Rozhodl se to promyslet pořádně.
" Máma tu je - dokonce míň unavená než včera, protože ti dvounozí nešikové ……aha, Zub jim vlastně říká lidi……. mají odřené zadky a dnešní vyjížďku odřekli. Tráva je príma - jé a tady je dokonce ta růžová kytka, co mě lechtá v nozdrách na kýchnutí. Ta protivná voda shora už nepadá - máma sice říká, že jenom pršelo, ale já tvrdím, že to studilo jak čert a že už o to vůbec nestojím.
Srst už mě nekouše - dneska ráno mě ta blonďatá celého vyčistila. Asi proto, že jsem neměl roupy (nevím sice, co to ty roupy jsou, ale říkají to vždycky, když sebou šiju, melu, kopu, nepostojím a vůbec dělám jen zlošárny).
Už to mám!!!!! Nejsou tu kluci a holky- teda ostatní huculský mrňousové!!!! Nikdo se se mnou nehoní, holky si nešpitají hlouposti tamhle u vany s vodou a u té velké louže už kluci nepečou plán, jak ty upištěný ženský vyráchat v blátě, aby dostaly vyhubováno. Jsem tu sám. A je mi smutno. To je ono. Ach jo."
Koník měl pravdu. Včera přešli malí koníci do ohrady za Javořím. Nastal čas odstavení hříbat od maminčina mléka.
"A nejhorší na tom je, že odstavený jsem vlastně já - nemám tu kamarády a je mi tak jako na slzičky nebo co. Copak za to můžu, že jsem se narodil později a na odstavení jsem ještě prťavousek ?" povzdechl si Koník.
Večer si všichni všimli, že je Koník smutný. Prohlíželi ho ze všech stran, zkoušeli mu strkat do zadečku teploměr, zkoumali jeho kobližky. Na nemoc to nevypadalo. Ale přece to nemůže být jen tak, že ten největší neposeda jen stojí, kouká do dálky a nevyvádí čertoviny. Nakonec padlo rozhodnutí - ráno ho dáme s mámou do té ohrady za Petráňovým lázem, je tam nespasená tráva, ať si užije. a pak uvidíme.
Nová ohrada se Koníkovi líbila, byla velká, plná kytek, ale stejně to nebylo ono. Sotva máma zmizela v horním rohu ve stínu stromů, Koník se rozhodl: "Takhle to dál nejde. Já prostě za klukama uteču a basta!!"
A představte si to štěstí - hned po chvilce hledání objevil koník malinko nahnilý kůl v dolním rohu ohrady, rozhlédl se, jestli se někdo nedívá, opřel se o kůl bokem a šup - kůl byl venku. Koník pelášil kolem klád na silnici, kousek dolů a zahnul ke kravínu. Tam si vzpomněl, že Javoří je doleva a zahnul. On si ale popletl, kde je vpravo a kde vlevo a zamířil kolem studny nahoru ke golfovému hřišti!!!! Úplně na opačnou stranu!!!! Vůbec si to neuvědomil a pádil ostošet lesem a doleva a doprava, prohnal se křovím a najednou stál na břehu rybníka, zakvákaly žáby a přední kopýtka mu omývala voda. "Co teď ? Umím já vůbec plavat?"
Vtom se pod hladinou něco mihlo, teď zas ….a teď zas zpátky. Koník se trošku polekal, ale zvědavost byla silnější, naklonil se ještě malinko a uviděl, že to míhání je vlastně malý hadí kluk, který honí bublinky od ponořené větve ke kulatému kameni.
(Milí čtenáři, promiňte, že jsme do rybníku ježek nacpali úhoří mládě, což je samozřejmě nesmysl. Navíc to ani není had, ale ryba. Dovolujeme si tyto nehoráznosti jen a jen proto, že jsme v pohádce a tam se to prý smí).
Když malý hadí kluk Koníka zblejsknul, nechal bublinky bublinkami, vystrčil hlavu z vody a spustil:" Ahoj koníku. Neboj se mě, já jsem Úhoř. Jsem malý, já vím, jsem vlastně zatím spíš jen Úhořík. Jsem tu hrozně moc sám, není tu nikdo, s kým bych si mohl hrát a tak se koušu nudou a bublinky už mě nebaví a žáby chtějí jen kvákat a vůbec. Pojď si se mnou hrát, prosím." (To je ale zapeklitá situace, milí čtenáři. Tím bláznivým nápadem, že v rybníku Ježek bude úhoř, jsme stvořili moc opuštěného a smutného tvorečka, tak čtěte honem dál, abychom to co nejrychleji napravili.)
Tohle bylo něco pro Koníka. Vždyť on si chtěl taky moc a moc hrát a dovádět a bláznit a….. Nerozmýšlel se ani chviličku, vběhl do rybníku, až se mu na okamžik z té studené vody zatajil dech, ale při samém stříkání a honění na chlad brzy zapomněl. Šťouchali se s Úhoříkem, házeli kamínky, kdo dál, cákali na mouchy nad hladinou, lechtali žáby stéblem rákosí a nakonec vymysleli bezvadnou hru. Když začalo být Koníkovi opravdu zima, vzal vždycky Úhoříka na záda, tryskem se proháněl chvíli po břehu na sluníčku a pak se oba zase s výskotem vrhli do rybníku. Bláznili tak celý den, až Koník uslyšel z dálky řehtání a uvědomil si, že ho máma volá. "Jé, já už musím letět, aby nebyl průšvih, čau zítra," zavolal na Úhoříka, na břehu si otřepal vodu z ocásku a už běžel za hlasem ustarané mámy. Za chvíli už se jí vrtěl u zadku jako by vůbec nikdy a nikde nebyl. Máma ho očichala, jemně mu srovnala neposednou hřívu a najednou povídá: "Ty čuníku, cos to prováděl? Jak to, že máš na hřbetě tmavou šmouhu? Olízat to nejde, setřepat to nejde, přiznej se, kde jsi byl ?"
Koníkovi nezbylo, než kápnout božskou a přiznat se, že utekl, že byl celý den v prachu a vozil na zádech úhořího kluka. Od toho věčného máchání a běhání po břehu, kdy se Úhořík držel seč mohl, aby nespadl, zůstala totiž Koníkovi na hřbetě temná čára. Ne jako důkaz zlobení, ale jako znamení toho, že když je nám smutno, je lépe být na to dva, že nám není dobře samotným a navzájem se potřebujeme, že…….
…..ale však vy víte.
A protože to je všechno pravda a Koník o tom ostatním večer ve stáji vyprávěl, mají od té doby všichni huculští koně, koníci, klisny i kobylky na hřbetě tmavý pruh, kterému říkáme na památku ÚHOŘÍ PRUH. Je to i kousek naděje, že na každého někde čeká ten druhý do páru, když bude smutno.

Třeba to bylo všechno jinak, je to jen pohádka. Ale zkuste se schválně podívat huculským koníkům na hřbet a přesvědčte se sami.
......KONEC........
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

byl(a) si tu?tak klikni;)

KLIK

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama