Kterak huculský koník k zebřímu pruhování přišel
A je tu konečně další pvídka o koníkách...
Byl podzim, jaký snad bývá jenom na Cunkově. V pondělí vichr jako na severním pólu rval listy z lípy a zaplétal je studenými prsty koním do hřív. V úterý se ohrady zalily sluníčkem tak teplým, že se rozehřála i stará ještěrka Elvíra a lebedila si celý den na poklopu od studny. Středa byla ve znamení dešťové záclony, kterou odhrnul teprve příchod soumraku. Čtvrtek se předvedl hustou mlhou, co stoupala až ke komínu a lechtala v nozdrách huculy i ve stájích. V pátek všem křupal pod nohama led a ranní větřík hrál písničku na první rampouchy nad vraty . Sobotní vyjížďka otrávila už i Čipu, protože šestkrát uklouzla na trávě s jinovatkou. A v neděli napadl sníh. Co jiného se dalo čekat ?
Ale počkejte - čekali to všichni člověci i huculští koně ( nic jiného se totiž na konci listopadu čekat nedá ), ale přece jen byl ve stáji někdo, koho to pořádně zaskočilo. Byla to drobná huculská Kobylka, která tu do oné sněhové neděle strávila právě jen těch sedm výše popsaných dní. Celý svůj život před tím si spokojeně řehtala stovky kilometrů dál na východ v teplé nížině (jméno vesnice už zapomněla) a pak se po jedné dlouhé jízdě nákladním autem ocitla právě tady na Cunkově.
Jak už to zpočátku s nováčky v huculském stádě bývá, nikdo si jí nevšímal, leda kopancem jí dali ostatní v ohradě najevo, že je nová a nemá se k nim přibližovat, nemá okusovat trávu tam, kde oni se právě pasou, že na oves nemá právo vůbec a jiné novinky, o kterých neměla ani tušení, dokud zase nepřiletělo z nějaké strany kopyto.
Jedinou spřízněnou duší byla pro Kobylku fenka Čipa a ta jí k ještě většímu zděšení suše oznámila, že sníh teď bude ležet pár měsíců, než roztaje. "Hrůza, to přece nemůžu vydržet, takovou zimu!" pomyslela si Kobylka "Sníh zebe, kopýtka mám celá prokřehlá a když se se mnou ani nikdo nechce honit v ohradě, tak budu mít za chvíli ukrutnou a pekelnou rýmu. S tím musím něco udělat." Celý večer přecházela v boxu sem a tam, až se asi kolem půlnoci pousmála, oddechla si a spokojeně usnula.
Ráno, když se všichni koně najedli, byli čerstvě vyčištění a Zub je pustil do ohrady jiskřící tentokrát tisíci perliček, které vyčarovalo na sněhu slunce, zůstala Kobylka stát hned u vchodu do ohrady a trpělivě čekala, až se objeví Čipa.
Fenka naštěstí vyšla ven důstojně hned po zametání stáje a za chvíli už bylo vidět Kobylku, jak Čipě něco netrpělivě funí do ucha. Mluvily spolu asi pět minut, pak se Čipa otočila, zamyšleně si prohlédla vrata u chalupy a nakonec neznatelně přikývla. Kobylka radostně zařehtala, oběhla ze samé radosti kolem Čipy dvě šišatá kolečka a z jejího výrazu bylo jasné, že jediný zádrhel tajného plánu byl Čipiným přikývnutím definitivně vyřešen. Zbývalo jen čekat.
Čipa se ledabyle prošla okolo celého dvora, ozdobila dvě místa pod lípou ornamentem z kouřícího čůrání a jakoby se nechumelilo začala hlídkovat u dveří do domu. Příležitost na sebe nedala dlouho čekat. Jen co dveře zůstaly po turistech otevřené, vklouzla dovnitř (to se jí roztlouklo srdce napětím) a vyběhla nahoru po schodech.
Za chvíli vyběhla Čipa z domu ven, držela v hubě bílou igelitovou tašku a s výrazem andělské nevinnosti profrčela do Kobylčina boxu, kde tašku zahrabala v rohu do slámy.
Od toho dne mají všichni huculové nad kopyta proužkované nohy. Moudré knihy tvrdí, že jsou to pruhy tmavších chlupů zvané zebří pruhování. Ale my víme svoje. Zkuste se někdy sklonit níž a ještě níž a ještě kousek - no prostě až těsně ke kopytu huculského koně a uvidíte, že jsou to perfektně upletené ponožky. Samozřejmě pruhované !!! Kobylka je upletla i ostatním huculům, čímž taky trošku pomohla tomu, že se s ní na Cunkově už každý kamarádí. On i tvrdý horský kůň ocení, když ho nezebou kopýtka.
A až se o těch ponožkách přesvědčíte na vlastní oči, tak se snadno vysvětlí i to, proč Lenka tehdy malým Kulíkům neupletla svetry, když jí někam záhadně zmizela taška s vlnou i jehlicemi. Záhadně ? My víme svoje.
Ale počkejte - čekali to všichni člověci i huculští koně ( nic jiného se totiž na konci listopadu čekat nedá ), ale přece jen byl ve stáji někdo, koho to pořádně zaskočilo. Byla to drobná huculská Kobylka, která tu do oné sněhové neděle strávila právě jen těch sedm výše popsaných dní. Celý svůj život před tím si spokojeně řehtala stovky kilometrů dál na východ v teplé nížině (jméno vesnice už zapomněla) a pak se po jedné dlouhé jízdě nákladním autem ocitla právě tady na Cunkově.
Jak už to zpočátku s nováčky v huculském stádě bývá, nikdo si jí nevšímal, leda kopancem jí dali ostatní v ohradě najevo, že je nová a nemá se k nim přibližovat, nemá okusovat trávu tam, kde oni se právě pasou, že na oves nemá právo vůbec a jiné novinky, o kterých neměla ani tušení, dokud zase nepřiletělo z nějaké strany kopyto.
Jedinou spřízněnou duší byla pro Kobylku fenka Čipa a ta jí k ještě většímu zděšení suše oznámila, že sníh teď bude ležet pár měsíců, než roztaje. "Hrůza, to přece nemůžu vydržet, takovou zimu!" pomyslela si Kobylka "Sníh zebe, kopýtka mám celá prokřehlá a když se se mnou ani nikdo nechce honit v ohradě, tak budu mít za chvíli ukrutnou a pekelnou rýmu. S tím musím něco udělat." Celý večer přecházela v boxu sem a tam, až se asi kolem půlnoci pousmála, oddechla si a spokojeně usnula.
Ráno, když se všichni koně najedli, byli čerstvě vyčištění a Zub je pustil do ohrady jiskřící tentokrát tisíci perliček, které vyčarovalo na sněhu slunce, zůstala Kobylka stát hned u vchodu do ohrady a trpělivě čekala, až se objeví Čipa.
Fenka naštěstí vyšla ven důstojně hned po zametání stáje a za chvíli už bylo vidět Kobylku, jak Čipě něco netrpělivě funí do ucha. Mluvily spolu asi pět minut, pak se Čipa otočila, zamyšleně si prohlédla vrata u chalupy a nakonec neznatelně přikývla. Kobylka radostně zařehtala, oběhla ze samé radosti kolem Čipy dvě šišatá kolečka a z jejího výrazu bylo jasné, že jediný zádrhel tajného plánu byl Čipiným přikývnutím definitivně vyřešen. Zbývalo jen čekat.
Čipa se ledabyle prošla okolo celého dvora, ozdobila dvě místa pod lípou ornamentem z kouřícího čůrání a jakoby se nechumelilo začala hlídkovat u dveří do domu. Příležitost na sebe nedala dlouho čekat. Jen co dveře zůstaly po turistech otevřené, vklouzla dovnitř (to se jí roztlouklo srdce napětím) a vyběhla nahoru po schodech.
Za chvíli vyběhla Čipa z domu ven, držela v hubě bílou igelitovou tašku a s výrazem andělské nevinnosti profrčela do Kobylčina boxu, kde tašku zahrabala v rohu do slámy.
Od toho dne mají všichni huculové nad kopyta proužkované nohy. Moudré knihy tvrdí, že jsou to pruhy tmavších chlupů zvané zebří pruhování. Ale my víme svoje. Zkuste se někdy sklonit níž a ještě níž a ještě kousek - no prostě až těsně ke kopytu huculského koně a uvidíte, že jsou to perfektně upletené ponožky. Samozřejmě pruhované !!! Kobylka je upletla i ostatním huculům, čímž taky trošku pomohla tomu, že se s ní na Cunkově už každý kamarádí. On i tvrdý horský kůň ocení, když ho nezebou kopýtka.
A až se o těch ponožkách přesvědčíte na vlastní oči, tak se snadno vysvětlí i to, proč Lenka tehdy malým Kulíkům neupletla svetry, když jí někam záhadně zmizela taška s vlnou i jehlicemi. Záhadně ? My víme svoje.
...KONEC...