Kterak huculský koník ke střapatému ocásku přišel
A další povídka...
Tak já vám to teda povím. Prozradím to, protože lhát se nemá, že ? Ne abyste si teď mysleli, že jsem vám v některé huculské pohádce snad lhala ! To ne !!! Ale zatím jsem vám vždycky vyprávěla o těch správných, hrdinských, obětavých a jinak všelijak kladných huculských konících, jako by mezi nimi nikdy ani žádný zloch nezařehtal. V dušičce mě tíží to, že jsem vám ještě neprozradila, co o jednom huculském Koníkovi vím. Cítím,že je na čase jít s pravdou ven: jeden huculský koník byl hrozitánský špindíra. (Uf, a je to venku. Ani nevíte, jak se mi ulevilo, když jsem vám to konečně prozradila.)
Možná, že bychom se to ani nikdy nedozvěděli. Za všechno může jeden rázný starý pán, který představoval pro spoustu koňáků v Čechách postrach na sto honů. Už ani nevím, jak se jmenoval a navíc - musíme začít pěkně od začátku.
Jednoho dne se lidičky na Cunkově cítili tak pevně v sedle a v chovu huculů, že naložili nějaké koníky do náklaďáku, přidali sedla, uzdečky, ohlávky, čištění a další příšernou spoustu nezbytností, přidali slámu a seno a pár barelů s vodou a odkodrcali do Lysé nad Labem na výstavu koní. To je takových pár dní, kdy se ostatním lidem, kteří se zajímají o koně, ukazuje, kolik plemen koní kolem nás žije a jak se o ně staráme a co ti koně s námi všechno dovedou a tak vůbec. Je v tom trochu touhy všem říct, jak jsme rádi, že koně existují, je nám s nimi dobře a chceme, aby bylo dobře i jim s námi.
Na té výstavě to všechno začalo. Výprava z Cunkova byla sice nadšená a príma a s koňmi to uměla, ale přece jen to byli výstavní nováčci. Pár drobnostmi a svou upřímností padli do oka jednomu z organizátorů. Padli tam spíše jako smítko do oka než jako drahokam. Jednou z věcí, které o cunkovských huculech ten pán začal roztrušovat, bylo, že jsou ti huculové špinaví. A dokonce tvrdil, že nejsou špinaví jen na výstavě, ale pořád, že je za samé špíny svědí ocas a oni si ho škrábou o zeď a o ohradu a o stromy a od toho že mají vydřené - jako by zkrácené - žíně na kořeni ocasu.
No a to neměl říkat, všechny chovatele huculů ten nesmysl rozhořčil, rozhněval, rozčílil, popudil, každý přece ví, že to je normální v každé huculské rodině a basta. Výstava skončila, huculové odjeli domů, rozhořčení usnulo v práci všedního dne. Ale mně to nedalo. Pořád mi vrtalo hlavou, kdo měl vlastně pravdu - ten pán nebo Cunkovští ? A tak jsem se pustila do pátrání. Prohrabala jsem desítky přihrádek se zaprášenými knihami, prolistovala stovky stránek, až jsem to objevila. Ten pán měl vlastně pravdu. Ale pozor!! Ne v tom, že by se snad huculové ze samé špíny škrábali o zeď na ocásku, ale ten štětinatý kořen ocasu je věčnou památkou na jednoho jediného velešpindíru, malého huculského Koníka. Žil kdysi dávno se svou maminkou, tatínkem a ostatními huculskými kamarády a k smrti nerad se myl. Voda ho studila, mýdlo štípalo do očí, zubní kartáček vždycky někam zašantročil a jeho maminka z něj byla celá nešťastná. Šla na něj s prosíkem, andělsky, ďábelsky, ale nic nepomáhalo. Každé Koníkovo mytí skončilo dvěma možnými způsoby : buď se Koník zapasoval do rohu stáje a tak vehementně vrtěl hlavou, že on se mýt nebude a ne a ne a ne a svůj ocásek si v rytmu toho ne, ne, ne,třel o zeď, nebo někam zkoušel zalézt a schovat se a maminka ho za ocásek vytahovala ze skrýše, až mu zbyl konec ocásku dočista střapatý.
Jak už to v našich pohádkách bývá, zůstalo to už všem huculům. Kdo nevěří, ať tam běží a nalistuje si stranu 1265 v osmnáctém díle docenta huculských věd Zuberína Cunkovského s názvem Koniny ze společné stáje, vydané nakladatelstvím Vidle a lopaty v roce 1733. A promiňte mi prosím, že jsem vám dnes možná trochu pošramotila iluzi o neřestmi neposkvrněném huculském rodu. Ale jak už jsem řekla - lhát se nemá. A přiznejte se -že se taky někdy chováte jako čuňátko, teda jako ten huculský Koník ? Tak třeba Aničko - nezapomněla sis vyčistit zuby ? A co ty ruce, Kájíku ? A co takhle se někdy učesat, Madlenko ? A co takhle………
Dost. Nejdůležitější je, abyste si do svých hlaviček (učesaných, neučesaných, umouněných i čistých ) vtiskli to, že huculský koník umí být ten nejlepší koník na celém světě. Nebo alespoň pro vaše rodiče, kteří nechali kus svého srdce a práce na Cunkově, jím vždycky tak trochu bude. A to je dobře, když máme někoho rádi i s jeho chybičkami, ne ? Promiňte huculům, že se často po vaší starostlivé péči o jejich srst kartáčem a hřbílkem vesele vyválejí po zemi. Třeba vzpomínají na Koníka špindíru.
Možná, že bychom se to ani nikdy nedozvěděli. Za všechno může jeden rázný starý pán, který představoval pro spoustu koňáků v Čechách postrach na sto honů. Už ani nevím, jak se jmenoval a navíc - musíme začít pěkně od začátku.
Jednoho dne se lidičky na Cunkově cítili tak pevně v sedle a v chovu huculů, že naložili nějaké koníky do náklaďáku, přidali sedla, uzdečky, ohlávky, čištění a další příšernou spoustu nezbytností, přidali slámu a seno a pár barelů s vodou a odkodrcali do Lysé nad Labem na výstavu koní. To je takových pár dní, kdy se ostatním lidem, kteří se zajímají o koně, ukazuje, kolik plemen koní kolem nás žije a jak se o ně staráme a co ti koně s námi všechno dovedou a tak vůbec. Je v tom trochu touhy všem říct, jak jsme rádi, že koně existují, je nám s nimi dobře a chceme, aby bylo dobře i jim s námi.
Na té výstavě to všechno začalo. Výprava z Cunkova byla sice nadšená a príma a s koňmi to uměla, ale přece jen to byli výstavní nováčci. Pár drobnostmi a svou upřímností padli do oka jednomu z organizátorů. Padli tam spíše jako smítko do oka než jako drahokam. Jednou z věcí, které o cunkovských huculech ten pán začal roztrušovat, bylo, že jsou ti huculové špinaví. A dokonce tvrdil, že nejsou špinaví jen na výstavě, ale pořád, že je za samé špíny svědí ocas a oni si ho škrábou o zeď a o ohradu a o stromy a od toho že mají vydřené - jako by zkrácené - žíně na kořeni ocasu.
No a to neměl říkat, všechny chovatele huculů ten nesmysl rozhořčil, rozhněval, rozčílil, popudil, každý přece ví, že to je normální v každé huculské rodině a basta. Výstava skončila, huculové odjeli domů, rozhořčení usnulo v práci všedního dne. Ale mně to nedalo. Pořád mi vrtalo hlavou, kdo měl vlastně pravdu - ten pán nebo Cunkovští ? A tak jsem se pustila do pátrání. Prohrabala jsem desítky přihrádek se zaprášenými knihami, prolistovala stovky stránek, až jsem to objevila. Ten pán měl vlastně pravdu. Ale pozor!! Ne v tom, že by se snad huculové ze samé špíny škrábali o zeď na ocásku, ale ten štětinatý kořen ocasu je věčnou památkou na jednoho jediného velešpindíru, malého huculského Koníka. Žil kdysi dávno se svou maminkou, tatínkem a ostatními huculskými kamarády a k smrti nerad se myl. Voda ho studila, mýdlo štípalo do očí, zubní kartáček vždycky někam zašantročil a jeho maminka z něj byla celá nešťastná. Šla na něj s prosíkem, andělsky, ďábelsky, ale nic nepomáhalo. Každé Koníkovo mytí skončilo dvěma možnými způsoby : buď se Koník zapasoval do rohu stáje a tak vehementně vrtěl hlavou, že on se mýt nebude a ne a ne a ne a svůj ocásek si v rytmu toho ne, ne, ne,třel o zeď, nebo někam zkoušel zalézt a schovat se a maminka ho za ocásek vytahovala ze skrýše, až mu zbyl konec ocásku dočista střapatý.
Jak už to v našich pohádkách bývá, zůstalo to už všem huculům. Kdo nevěří, ať tam běží a nalistuje si stranu 1265 v osmnáctém díle docenta huculských věd Zuberína Cunkovského s názvem Koniny ze společné stáje, vydané nakladatelstvím Vidle a lopaty v roce 1733. A promiňte mi prosím, že jsem vám dnes možná trochu pošramotila iluzi o neřestmi neposkvrněném huculském rodu. Ale jak už jsem řekla - lhát se nemá. A přiznejte se -že se taky někdy chováte jako čuňátko, teda jako ten huculský Koník ? Tak třeba Aničko - nezapomněla sis vyčistit zuby ? A co ty ruce, Kájíku ? A co takhle se někdy učesat, Madlenko ? A co takhle………
Dost. Nejdůležitější je, abyste si do svých hlaviček (učesaných, neučesaných, umouněných i čistých ) vtiskli to, že huculský koník umí být ten nejlepší koník na celém světě. Nebo alespoň pro vaše rodiče, kteří nechali kus svého srdce a práce na Cunkově, jím vždycky tak trochu bude. A to je dobře, když máme někoho rádi i s jeho chybičkami, ne ? Promiňte huculům, že se často po vaší starostlivé péči o jejich srst kartáčem a hřbílkem vesele vyválejí po zemi. Třeba vzpomínají na Koníka špindíru.
...KONEC...